Petr Plaňanský

Každá společnost, zájmová skupina, firma či organizace, která chce něco napravit, změnit, případně se pouští do něčeho nového, se potýká s řadou problémů, které můžeme shrnout do dvou nejpalčivějších otázek: „Kdo to udělá?“ a „Kdo za to zaplatí?“.

Často se stává, že se zaměří spíše na problém než řešení. Tím si už na začátku vystaví limit či stopku pro to, aby se skutečně něco podstatného mohlo změnit.

Vrací nás to k onomu známému výroku: Kdo změnu nechce, hledá důvody, kdo změnu vyhlíží, hledá způsoby.

Na stejný problém narazila nejstarší firma, která působí od samého počátku světa: „Otec a Syn“. Bůh ustanovil pro lidstvo a následně pro vyvolený lid určitý řád, který však byl jen pouhým předobrazem budoucího dobra. Šlo o způsob odčinění našich selhání a chyb. Tento řád oběti, který se zavedl, však nemohl a nemůže problém definitivně vyřešit – a už vůbec není možné ho rozšířit v této podobě na celé lidstvo.

Mám za to, že si Bůh musel odpovědět na dvě otázky, které jsem zmínil: Kdo to udělá a kdo za to zaplatí?

A jak čteme (například v listu Židům 10,1-10): Syn přijal tělo člověka, aby skrze ně konal Boží vůli a ve službě obětoval sám sebe. Ježíš se stal součástí i řešením našeho problému, našich selhání. Svou službou a svou obětí zrušil částečné odpuštění a nahradil je odpuštěním plným. Na našem problému selhání neudělal pouze kosmetickou úpravu, ale zásadním způsobem ho vyřešil.

Proto máme v novozákonních spisech četné zmínky o tom, že máme tohoto příkladu následovat, napodobovat ho svým jednáním.

Nepochybuji o tom, že většina z nás má zkušenost, že lidské jednání je určitým způsobem „nakažlivé“ – ať už jde o příklad pozitivní, nebo negativní. Určitě si vybavíte okamžiky ze svého života, kdy jste se řadu věcí naučili tím, že jste druhé pozorovali a napodobovali. Všichni v sobě máme zakódovaný sklon k učení se napodobováním, imitací.

Což znamená, že když se lidé kolem nás budou chovat a vyjadřovat negativně, budeme sami, pokud nejsme výjimečně silné a zralé osobnosti, sklouzávat ke stejnému jednání. A naopak, pokud druzí kolem nás budou usilovat o pozitivní změnu, začneme nejspíš o takovou změnu usilovat i my.

Je to tedy nejenom napodobování, ale také určitý „dominový efekt“. Jeden skutek může spustit celou řadu dalších skutků. A pokud se věci mění k lepšímu, je pravděpodobné, že se k úsilí prvních přidají další, protože v sobě najdou novou odvahu věci měnit. Tu éru skutečné změny člověčenství nastartoval svou službou a obětí Ježíš.

Tady se na chvilku zastavme a každý si sám pro sebe položme dvě otázky: „Je něco naléhavého, co právě teď potřebuji změnit ve svém životě?“ a „Co bych rád změnil v našem společenství/komunitě, aby se nově příchozí mezi námi cítili přijímáni, bezpečně a příjemně?“

(Je užitečné si své promyšlené odpovědi zapsat.)

Hned přispěchám s dalšími dotěrnými otázkami: „Co jsem ochoten pro tu dobrou změnu udělat já?“ a „Pokud jsem opravdu ochoten, proč už něco nedělám?“

Pokud se mě něco dotýká, něco mi chybí, něco se mi nelíbí, pak k tomu mohu zaujmout dva postoje:

• Odmítnu svůj podíl chyby a zodpovědnosti na současném stavu a rezignuji na změnu. Takový postoj má jednu výhodu – moje ego neutrpí porážku.
• Nebo naopak přijmu svůj podíl chyby, převezmu svůj díl zodpovědnosti
  a pokusím se věci změnit.

Druhá skupina patří k té šťastnější polovičce lidstva. Může sice narazit při pokusu věci změnit k lepšímu, může dokonce i prohrát bitvu, ale nesložila ruce v klín.
A o něco skutečně s přesvědčením a zápalem usilovala.

Pojďme se ještě podívat na jednotlivé kroky, které mohou vést ke změně. Ze zmíněného textu v listu Židům můžeme vytáhnout následující:

• Byl ustanoven nějaký řád, který fungoval, jenže se ukázal jako dočasné řešení.
• Podle všeho ten řád byl špatně pochopen, protože jeho tvůrce neměl zalíbení v množství obětí.
• Bylo potřeba učinit zásadní změnu.
• K rozeběhnutí změny se nabídl Syn.
• Přijal tělo, jako mají ti, jimž přišel sloužit, naplňoval vůli Otce a nakonec své tělo úplně a dokonale obětoval.

Je to na první pohled celkem jednoduchý plán, ale na jeho konci, abychom my mohli dojít ke změně, stojí skutečnost úplné oběti Božího Syna.

Když to vztáhneme na nás, pak se můžeme podržet několika praktických kroků:

• Uvědomíš si, že je potřeba něco změnit (a někdy při tom prožiješ hněv, který jako emoce ukazuje na nutnost změny).
• Dojde ti, že máš moc něco změnit. Ne snad tím, že uděláš krvavou revoluci nebo všechno dosavadní zboříš a nastolíš úplně nový řád. Spíš tím, že nastartuješ pozitivní změny předně u sebe a ve svém nejbližším okolí.
• Sepiš si své schopnosti a obdarování, s nimiž se můžeš nasadit a začít postupně proměňovat věci kolem sebe. Pokud ti něco chybí, pros o doplnění, a zároveň usiluj o to, aby ses věci, které neumíš, naučil.
• Můžeš pracovat pouze s obdarováním, které máš ty, ne ten druhý. Nevyužívej druhé k naplnění toho, co máš udělat ty.
• Začni tam, kde se právě nacházíš. Pokud něco přeskočíš, stane se ti, že se mnohem později budeš muset vrátit zpět na začátek.
• Odlož velké vize a začni klidně tím úplně nejmenším a nepatrným. Nepohrdej dnem malých začátků.
• Buď citlivý na možnosti, které ti mohou připadat jako obyčejné a všední, možná právě tam se skutečné změny nastartují nejlépe.
• Pamatuj na to, že nezměníš těžké okolnosti, nicméně jim nemusíš podléhat. Právě v těžkostech se projeví tvoje víra, charakter a vůle.

• Připusť si, že i když se nasadíš a něco dobrého se ti povede, nevyřešíš všechny problémy své komunity či světa.
• Pokud začneš měnit sebe a věci kolem sebe, zjistíš, že ti to nakonec napomohlo k osobnímu růstu. Možná, že dosáhneš do „vyšší váhové kategorie“, než na jakou se sám právě cítíš.

A možná ještě jedna důležitá myšlenka před koncem, kterou si občas připomeň:

Kdo, když ne já, kdy, když ne teď, pro koho, když ne pro mě?

Kdo, když ne my, kdy, když ne teď, pro koho, když ne pro nás?

V téže zmíněné kapitole se na jejím konci říká, že máme následovat příkladu toho, kdo ty dobré změny pro nás nastartoval.

A také, že máme mít skutečný, láskyplný zájem jeden o druhého. Možná právě tam začíná ta největší změna života každého z nás: když se naučíme projevovat si láskyplný zájem. Protože pak budeme vědět, kde toho druhého „tlačí bota“.

V tom textu je také řečeno, že se máme společně scházet a povzbuzovat. Vzájemné sdílení a povzbuzování je důležité, protože posiluje odvahu a rozhodnost těch, kteří se odhodlali k nějaké změně ve svém životě, nebo se nasadili pro druhé.

K této úvaze mě inspirovala kniha Odvaha nasadit se od Johna Izza, z níž jsem převzal i jednotlivé body směřující ke změnám a osobnímu nasazení.

tabita 3/2025