Lenka Holcová
sociální pracovník
V Království kutnohorském žil jednou jeden srdcař. Narodil se se srdcem větším než všichni ostatní. A tak pomáhal všem, kteří ztratili naději. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří se snažili konat dobro, a dříve nebo později onemocněli zvláštní nemocí zvanou vyhoření, ho jeho velké srdce chránilo a taková činnost ho posilovala.
„Víš, Malý princi, mít velké srdce není dar. Je to povinnost. Protože když ho máš, musíš ho dávat dál.“ Vysvětlil srdcař.
Jednoho dne se srdcař dozvěděl o velmi nešťastné ženě, která bydlela v tom nejtmavším a nejsmutnějším bytě Kutnohorského království. Byt byl tak malý, že i světlo se bálo vejít dovnitř.
Srdcař si povolal svého pobočníka, aby se společně vydali za nemocnou ženou.
„Každý srdcař potřebuje někoho,“ vysvětlil pobočník Malému princi, „kdo mu zabrání, aby dal své srdce celé. Protože srdce se musí chránit.“
Žena trpěla vážnou nemocí zvanou Diabetes mellitus a ta ji připravila o zrak a jednu nohu. Srdcař s pobočníkem zjistili, že trpí také nemocemi zvanými nedůvěra, neštěstí, smůla a chudoba.
Nejošklivější byt v království vlastnil zlý majitel, který chtěl za jeho pronájem stále více a více peněz. A tak se žena musela velmi brzy odstěhovat. V nejošklivějším bytě v Království kutnohorském byla jenom jedna židle. Také tam byla tma. Srdcař s pobočníkem vytvořili na místě ve stoje mnoho a mnoho lejster a vyplnili mnoho formulářů.
„V našem království,“ vysvětlil srdcař, „se dobro činí vyplňováním formulářů.“
Jako poslední vyplnili nejdůležitější dokument zvaný Plná moc.
„To znamená,“ vysvětlil pobočník Malému princi, „že srdcař může mluvit za tu nešťastnou ženu.“
„Teď pro ni požádáme království o lepší místo k životu,“ řekl srdcař.
Téhož dne navštívili krásné sídlo zvané Městský úřad kutnohorský. Nacházelo se v samém centru starobylého města. Vešli nádherně vyřezávanými dveřmi a pokračovali dál kolem komnaty zvané podatelna. Zde se dobro předávalo úřední cestou.
„Tady,“ řekl pobočník, „můžeme žádost podat. Tak to přece stojí v zákoně.“
Srdcař přikývl. Znal všechny stránky nejvyššího zákona, dokonce i tu s číslem 5568, kde se psalo, že lze jednat na plnou moc. A také stránku 6873, kde se říkalo, že úředník musí podání přijmout.
Ale rozhodli se být pokorní a jít přímo na Odbor správy královského majetku, protože tak to stálo v pokynech úřadu.
Oba dobře věděli, že existuje dokument, který se jmenuje Podmínky výběrového řízení na pronájem bytu dle sociální potřebnosti pro nízkopříjmové uchazeče 6-8888, z něhož vyplývalo, že přihlášku ke konání dobra přijímá Městský úřad kutnohorský i jinak než osobně. Ale také věděli, že v dalším dokumentu městského nejvyššího úřadu kutnohorského zvaného Přihláška do výběrového řízení s přílohami bylo psáno, že je nutné, aby nemocná, slepá nešťastnice předala lejstra osobně na Odboru správy královského majetku Městského úřadu kutnohorského.
„Přece nebudou dva úřední dokumenty říkat něco jiného,“ usmál se srdcař.
„V království kutnohorském by přece mělo být dobro sjednocené.“
A tak pokračovali dál, nádhernou prosvětlenou chodbou s vysokými stropy zdobenými barevnými freskami, kolem komnat se zlatými klikami zvaných kanceláře. Cestou potkávali mnoho úředníků, kteří přecházeli z kanceláří označených cedulkami různých odborů hlavního městského úřadu do jiných kanceláří. Usmívali se a blahosklonně jim kynuli na pozdrav.
„Jak zvláštní,“ řekl srdcař. „Všude je tolik světla – a přesto tolik tmy.“
Srdcař zaklepal a vstoupil do jedné z místností. U jejího vchodu byla vyvěšena tabulka s názvem Kancelář odboru správy královského majetku. Byla to rozlehlá světlá místnost s velkým oknem, které poskytovalo nádherný výhled na panorama historického města. Hlavou mu okamžitě bleskla myšlenka na nejošklivější byt v království, který před chvílí opustil, ale tu rychle zaplašil. Za stolem vprostřed místnosti seděla úřednice – zaměstnankyně úřadu. Úřednice dělala svou práci velmi dlouho. Možná stejně tak dlouho, jako dělal svou práci srdcař. Na rozdíl od něj měla srdce tak malé, že skoro nebylo vidět. Zato měla ostříží zrak a velmi silný žaludek. Srdcař předložil úřednici kupu lejster na vrchu s plnou mocí k podání. Věděl, že o konání dobra rozhoduje později sněm vyšších úředníků zvaných Rada města, a tak jen čekal na přijetí a úder velkého červeného razítka s vyobrazením královské koruny, potvrzující kopii přihlášky k výkonu dobra. Byl si naprosto jistý, že dle ustavení v hlavním zákoně musí úřednice podání přijmout, a tak ho její jednání ve věci trochu překvapilo.
Úřednice zběžně pročetla obsah spisu a sdělila, že ho na plnou moc nepřijme. Srdcař, opírající se o hlavní zákon, své velké srdce a zdravý rozum bojoval, argumentoval, vysvětloval, popisoval stav nešťastnice i nejošklivějšího bytu v království. Vše marné!
„A nepokoušejte se odesílat přihlášku poštou či zanechávat na podatelně! V takovém případě obálku ani neotevřeme!“ dodala výhružně úřednice a její pohled více než naznačoval, že se tady srdcař zdržuje déle, než by bylo vhodné.
S pocitem marnosti, vzteku a beznaděje a s plnou náručí dokumentů se znovu ocitl na chodbě. Tam čekal pobočník. Zhodnotil situaci, převzal srdcaře a odvedl ho z Městského úřadu kutnohorského rovnou do cukrárny. Věděl totiž, že cukr je nejlepší lék na lidskou bezcitnost i na nedostatek lidskosti a empatie.
Toho dne odpoledne zazvonil srdcaři jeho mobilní telefon. Na druhém konci sluchátka se mu představila vedoucí odboru správy královského majetku, nadřízená úřednici s ostřížím zrakem. Srdcař si jen chvíli myslel, že se mu chce omluvit, projevit lidskost či hledat nějaké řešení. NESTALO SE!
„Vaše žádost byla odmítnuta oprávněně,“ řekla chladně.
Dávno po konci své pracovní doby a poté, co zvážil všechny možnosti obrany proti zvůli úřadu, se srdcař rozhodl sklonit hlavu. Místo stížnosti tajemníkovi, starostovi, ombudsmanovi, králi či Bohu se rozhodl jinak. Naložil slepou, jednonohou a nešťastnou paní do svého auta a doprovodil ji do příslušné kanceláře, kde vyděšená podala, krátce před skončením úředních hodin, osobně přihlášku k výkonu dobra se všemi potřebnými náležitostmi.
Když chvíli předtím vyjel s nešťastnou ženou výtahem pro invalidy do prvního patra a vstupovali do neosvětlené chodby již potemnělého úřadu, potkali tu samou vyšší úřednici, se kterou před chvílí mluvil telefonicky. Dělala, že ho nezná. A tak jí podal ruku a představil se.
„Dobrý večer. Jmenuji se srdcař. Přivedl jsem tu paní osobně. Aby vaše pokyny i zákon byly konečně ve shodě.“
A Malý princ, který to všechno poslouchal, řekl:
„Lidé na vaší planetě mají zvláštní pravidla. Když chtějí pomoci, nejdřív musí vyplnit lejstro. A když chtějí podat lejstro, musí přijít osobně — i když nechodí a nevidí.“
Srdcař se pousmál:
„Ano, princi. Ale i v takovém světě se dá dělat dobro. Jen to někdy bolí víc než nemoc.“
A pobočník řekl:
„Víš, co by řekla liška? Že podstatné se razítkem nepotvrdí. A že opravdové dobro se dělá tiše.“T
Tabita 4-2026