Luba Šťastná

Tatí, kdy už tam budeme?

Kdy už budu velký? Kdy už půjdu do školy? Kdy už budou Vánoce?

Asi všichni známe takovéto otázky dětí.

A my?

Kdy už skončím školu? Kdy už se vdám? Kdy už budeme mít děti? Kdy už budou děti samostatné? Kdy už budu v důchodu? Kdy už… Tady se asi každý se svými otázkami zastavíme. Nechce se nám říct: „Kdy už umřu?“. Naopak, ohlédneme se a ptáme se, proč jsme dřív víc nevnímali čas, ve kterém jsme byli. Proč jsme si víc neužili studentská léta, čas s dětmi, čas s manželem, čas…, který už je pryč.

Vzpomínám na horské túry. Cíl byl krásný. Proč ale nevnímat cestu, která k němu vede? Proč se občas nezastavit, nerozhlédnout, nevnímat okolí? Opravdu jsme na túře jen kvůli tomu, kam dojdeme, a je jedno, kudy jdeme?

Je doba adventu. Když jsem byla malá, žila jsem v rodině, která neznala Boha. A ano, byl čas hlubokého komunismu. Svátky byly něco, co se muselo. Uklízet, shánět dárky, péct, vařit, snažit se doma navzájem nerozhádat. Vzhledem k prvním „nutnostem“ většinou k tomu poslednímu došlo. Najednou bouchly saze a místo očekávané idylky bylo doma ticho, nebo naopak velmi hlučno.

O adventu jsem nikdy neslyšela. Advent byl pro mě objev, až když jsem našla cestu k Bohu a do společenství věřících. Dnes nás masírují výzdoby, světélka, písně a pozlátka už od doby, kdy mi ještě kvete zahrádka. To opravdu nechci propagovat. Chci „propagovat“ čas očekávání. Chci vás vybídnout: „nenechte si ukrást čas cesty“.

Jako moderní lidé jsme se naučili mít vše rychle. Rychle cestujeme, rychle vaříme, rychle jíme, rychle píšeme SMS místo dlouhých dopisů, rychle, rychle…

Chci vás vybídnout: „Zastavte. Zpomalte. Vnímejte cestu. Vnímejte dnešní den.“

Uvařte si třeba voňavý čaj a vnímejte současný okamžik.

Tabita 4/2024