Milena Krumphanzlová

Máme doma dvě duše zvířecí: mazlivého věrného kocouřího pohodáře Želvína a divokou, svéhlavou a často nevyzpytatelnou kočičí Žuldu. Želvína jsme si pečlivě vybrali v útulku a on na své nové páníčky nedá dopustit, Žulda jako kotě odkudsi doputovala na naši zahradu a dala nám rezolutně najevo, že u nás bude bydlet. Milujeme oba. Ne proto, jací jsou, odkud jsou, ale že jsou tu s námi a že náš život svým kočičím způsobem obohacují. Pro všechny kočkomily dodávám, že jsou odčervení, odblešení, očkovaní, vykastrovaní a očipovaní. 😊

No a teď ten věčný boj mezi dvěma nesmiřitelnými stranami: pouštět kočku ven se vším, co to obnáší, a riskovat, že se zaběhne, nebo jí navždy vymezit prostor bytu a zaručit tak, že se nikdy neztratí? BEZPEČÍ, NEBO SVOBODU? Jelikož bydlíme na konci malé vesnice, kde lišky (skoro) dávají dobrou noc, volba byla jasná. Průchozími dvířky ve dveřích mohou neomezeně pendlovat mezi domem a zahradou, potažmo polem, kde je kočičí ráj a nekonečná spižírna plná myšek polních.

Trochu dlouhý úvod k tomu zásadnímu: Žulda je fuč. Nevrátila se první, druhý, třetí den, týden, dva, … Fázi rozhořčení Kde zas ta Žulda lítá? vystřídala fáze plná obav a intenzivního hledání pomocí facebooku a rozvěšených letáčků po vesnici. Až po fázi poslední: nezbývá než čekat. Každý, komu se někdy ztratilo zvířátko, ví, co se člověku honí hlavou: Proč odešla, když se u nás měla tak dobře? Kdo jí mohl ublížit? Kde se chytila do pasti? Může někde chuděra ležet zraněná? Hlavně aby se netrápila a byla už aspoň mrtvá. Kdybychom tak věděli, co se s ní stalo, ale ta nejistota je mučivá.

Tak trochu paradoxně, jak už to ostatně Pán Bůh mívá ve zvyku, jsem po třech týdnech při rozhovoru s dcerou konstatovala, že Žulda se už prostě nevrátí a musíme se s tím smířit. A Pane Bože, jestli se Žulda vrátí, tak opravdu napíšu článek do Tabity – a bude to kočičí evangelium! Jak už asi tušíte, pár okamžiků potom najednou zaslechnu za oknem úpěnlivé a srdcervoucí mňoukání – nevěřím svým očím: promoklá, vyhladovělá, ale zdravá Žulda! Radost ze shledání byla nepopsatelná. Žulda se mě držela jako klíště a nepřetržitě předla. Ihned jsme jí přichystali hostinu – dvě kočičí kapsičky a spoustu pamlsků. Vtom se přihnal i náš kocour Želvín – cože, kapsička mimo pravidelný jídelníček? Co to má znamenat? Já mám taky právo! A vrhnul se k misce a Žuldu vystrčil.

Tak tedy to Bohu slíbené kočičí evangelium:

Žulda je milovaná kočka, která si to naprosto svým chováním nezaslouží. Ať udělá cokoliv, vždy ji přijmeme zpět, protože je prostě naše a neklademe na ni žádné zvláštní požadavky, aby si naši péči zasloužila. Žulda dostala svobodu s námi zůstat, nebo si najít lepší bydlo. Riskujeme to, necháváme ji lézt po stromech, šmejdit po zahradě i po poli, v noci si zažít dobrodružství šelmy. A dali jsme jí i svobodu se ztratit. Její návrat tedy nebyl nijak vynucený, ale byl to pro ni čin volby – to jenom my čekali na ni.

Trochu patetické na to, že jde jen o kočku, že? Ale princip je stejný: i na nás někdo čeká, trpělivě, možná s obavami, ale rozhodně s otevřenou náručí a bez výčitek. Nezavřel nás do klece svých norem, pravidel, příkazů a zákazů. Nenutí nás, nemanipuluje, ale nechává nám SVOBODU rozhodnout se a říct mu ANO.

Tabita 3/2025