Ptala je Milena Krumphanzlová

O službě lidem na oddělení dlouhodobě nemocných jsme hovořili s dobrovolnicí Mílou Šťastnou.

1/ Co bylo na počátku tvého rozhodnutí navštěvovat pacienty na LDN?

Třicet pět let jsem pracovala jako zdravotní sestra u praktického lékaře. S nemocnými a často právě se staršími pacienty jsem se denně setkávala. Když jsem odešla do důchodu, potřebovala jsem si na čas odpočinout. Po nějaké době jsem ale zjistila, že čas plyne rychle a mně utíká mezi prsty. Že mám ještě sílu a čas udělat něco dobrého pro lidi. Nemocní mi byli blízcí, a tak jsem se po modlitbách rozhodla, že zkusím jako dobrovolník navštěvovat nemocné na LDN. Prostředí na LDN jsem trochu znala, protože jsem tam někdy navštěvovala naše pacienty, když jsem ještě chodila do práce. A možná mi také trochu ti pacienti chyběli.

2/ Celý život jsi pracovala jako zdravotní sestra. Pomohla ti tato životní zkušenost lépe pochopit, co lidé dlouhodobě upoutaní na lůžku prožívají?

Určitě mi tato zkušenost pomohla. Při svém zaměstnání jsem navštěvovala staré pacienty doma a viděla jsem, že je potěší návštěva, a hlavně možnost si s někým popovídat.

3/ Pokud žijeme aktivní a soběstačný život, asi si nedovedeme představit, jak tito lidé tráví celé dny v cizím a neosobním prostředí nemocnice. Jaké jsou zpravidla jejich největší potřeby?

Na LDN jsou naplněny tělesné potřeby pacientů, ale ne ty duševní. Není čas se jim více osobně věnovat. Prožívají stále stejné dny a jsou moc vděční za jakékoliv rozptýlení v jejich všednosti. Jsou moc rádi, když se k nim člověk na chvíli posadí a popovídá si s nimi. Někdy je jejich zdravotní stav už tak vážný, že si s nimi nejde povídat, ale pohlazení a úsměv je možný vždycky. Ale největší potřebou těchto dlouhodobě nemocných jsou návštěvy jejich nejbližších – rodiny!

4/ Setkáváš se u těchto lidí často se stížnostmi, nespokojeností, zklamáním, výčitkami a pocity zbytečnosti?

Osobně se s tím setkávám výjimečně. Je to možná proto, že se jim v tu chvíli někdo věnuje. Ale lidé jsou různí, a pokud byli celý život nespokojení, tak se to projevuje i v těchto těžkých chvílích. Také záleží na práci personálu. Někdy se setkávám s pacienty, kteří jsou zklamaní a smutní, protože je nikdo z rodiny nenavštěvuje, a ještě to umocní fakt, že těm nejbližším dali celý svůj majetek. I to se občas stane.

5/ Mají tito lidé tváří v tvář konci života otevřenější srdce pro zvěst evangelia?

Mně se nezdá, že by byli otevřenější. Ti, kteří si myslí, že jsou věřící, to vyslechnou, jiní na to nereagují nebo to i odmítají. Když ale nabídnu, že se za ně pomodlím, tak většinou souhlasí a někteří jsou až dojatí.

6/ Co si sama odnášíš z této služby? Čím tě osobně obohacuje?

Mám radost, že jsem mohla někoho potěšit a třeba mu povědět, že je tu Bůh, Pán Ježíš, který má o něj zájem a záleží mu na něm. Často také myslím na to, jak jsme jako tělesní lidé pomíjiví a jak je úžasné, když má člověk naději v živém Bohu na věčný život.

7/ Čeho je podle tvého názoru potřeba se v období aktivního života vyvarovat a co naopak posilovat, abych jednou zvládl i vlastní dlouhodobou nemoc a nemohoucnost?

Myslím, že je dobré nebýt sebestředný a učit se trpělivosti. Nevím, jestli se během aktivního života můžeme na toto těžké období připravit, ale vím, že když můj život patří Pánu Ježíši, tak s ním projdu i toto těžké období. V Bibli se píše: „I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou.“ (Žalm 23,4)

8/ Máme-li někoho z rodiny dlouhodobě hospitalizovaného v nemocnici, na co bychom především měli myslet a jak bychom mu mohli pomoci tuto situaci zvládnout?

Měli bychom dobře promyslet, zda by se nenašla možnost, jak se o našeho blízkého postarat v domácím prostředí, a vzít si ho z nemocnice domů. Když to ale opravdu nejde, tak je důležité ho co nejčastěji navštěvovat, věnovat mu čas a být s ním co nejvíce!

Tabita 2/2023