Mýty o vztazích jsou mylná přesvědčení, pod jejichž vlivem od vztahu očekáváme nemožné, jsou to nepravdy, které nám mohou zabránit ve vztazích uspět.
Jaká jsou naše očekávání?
Joshua Lievman řekl:
„A pak spolu žili šťastně až do smrti“ je jedna z nejtragičtějších vět v literatuře. Tragická je proto, že je to podvod. Je to mýtus, který přiměl celé generace očekávat od manželství nemožné.
A jaká je často realita?
Než se žena vdá, myslí si, že si vzala prince na bílém koni. Po svatbě zjistí, že si vzala jen koně.
Některé nejběžnější mýty o vztazích společně prozkoumáme:
- Oba od vztahu očekáváme totéž.
Každý dlouhodobý vztah s sebou nese mnoho vědomých i podvědomých očekávání, která se ne vždycky naplní. Studie manželských párů žijících v manželství v průměru jeden rok ukázala, že v důsledku odlišných představ o manželství zažila v průběhu několika měsíců po svatbě téměř každá dvojice trpké zklamání.
Mnozí už od dětství sní o tom, jaké to bude. Četli knihy, které líčily láskyplné vztahy. Sledovali televizní programy a filmy, které popisovaly romantiku zamilovanosti. Někdo roky, někdo krátce, ale každý se ve své představivosti občas zabýváme tím, jaké by to mělo být (a jaké to bude!), až „někoho budeme mít“.
Představte si pár – budeme jim říkat Jeníček a Mařenka, kteří spolu už několik měsíců nebo let chodí a rozhodnou se spolu začít bydlet nebo se vzít. Oba mají jasnou představu o tom, jaký bude jejich společný život, ale nikdy spolu o svých představách nemluvili. Jako většina lidí prostě předpokládali, že ten druhý nosí v mysli stejnou představu. Jenže to je mýtus.
Nejenže od vztahu neočekávají totéž, ale mnohá jejich očekávání jsou v naprostém rozporu. Mařenka si například představuje, že společné bydlení vnese do jejich životního stylu větší stabilitu a předvídatelnost. Jeníček zase naopak očekává, že stejně jako byl jeho život vzrušující a spontánní doposud – jedna velká improvizace, bude tomu i nadále, jen s tím rozdílem, že bude mít vždycky uvařeno a vyprané prádlo. Čím déle jejich soužití trvá, tím zřetelněji vychází najevo nesoulad jejich očekávání. Co Mařenka považuje za jistotu, Jeníček považuje za nudu. Určitě existuje i mnoho věcí, kterých si cení oba, ale cení si jich s odlišnou intenzitou.
- Stačí, když se milujeme.
Aby partnerství a vzájemné soužití zdravě fungovalo, jen láska rozhodně nestačí. Partneři musí být schopni komunikovat, řešit společné i osobní problémy, umět zvládat konflikt, naslouchat jeden druhému a v neposlední řadě potřebují velkou míru tolerance. Nyní jsme na všechno dva, a proto už teď nejde jen o mě, o mé potřeby a pocity, ale i o pocity a potřeby mého partnera.
- Zamilovanost = láska
V naší kultuře většina vztahů začíná namlouváním, líbánkami, obdobím hlubokého a vášnivého milostného citu.
Zamilovanost způsobuje, že máme pocit, že patříme jeden druhému. Věříme, že společně zvládneme jakýkoliv problém. Jeden pro druhého bychom se rozdali. Neumíme si představit, že bychom někdy udělali něco, co by druhého zranilo, naším jediným přáním je, aby s námi náš partner byl šťastný. Máme pocit, že láska zcela přemohla naše sobecké ‚já‘, a z nás se stal někdo jako Matka Tereza, někdo, kdo je ochotný udělat pro dobro svého milovaného naprosto cokoli. A tak to partnerovi říkáme a partner to říká nám, protože i on je odhodlaný vycházet nám ve všem vstříc a miluje nás stejně, jako my milujeme jeho.
Ale právě proto, že zamilovanost je něco, se nám obvykle ‚samo‘ stane, vytváří falešný dojem, že i celoživotní láskyplný vztah je něco samozřejmého, přirozeného a bezpracného.
I když respondenti ankety měli i jiné názory, podle odborníků je zamilovanost skutečně obdobím, které zákonitě skončí.
Někteří mají za to, že doba romantické lásky trvá asi tak tři měsíce, po jejichž uplynutí člověk pociťuje pouze polovinu romantických pocitů, které měl na počátku. Jiní se domnívají, že romantická láska zůstává na vrcholu po dobu dvou až tří let, a pak se začíná vytrácet. Ať už je správná kterákoli teorie, můžete si být jisti, že milostné okouzlení začne nakonec mizet.
Dr. Scott Peck ve své knize Nevyšlapanou cestou říká:
Nejrozšířenější a nejmocnější ze všech falešných představ o lásce je ta, že ‚zamilovanost‘ je láska, anebo že je alespoň jedním z projevů lásky.
Tato nesprávná představa je velmi efektivní, protože zamilovanost je subjektivně pociťována jako velmi silný prožitek lásky.
Když se zamilujeme, říkáme si: ‚Miluji ho!‘ nebo ‚Miluji ji‘. (…) Ale ať už se zamilujeme do kohokoliv, dříve nebo později – pokud vztah trvá dost dlouho – nás to přejde.“ (M. Scott Peck: Nevyšlapanou cestou (Argo, Praha 1996), str. 67-68)
Prostě se zase „odmilujeme“. Dr. Peck tím nemyslí, že přestaneme mít svého partnera rádi. Chce tím říci, že pocit extatické lásky, který je pro prožitek zamilovanosti charakteristický, pomine.
Potíž je v tom, že díky růžovým brýlím zamilovanosti zpočátku všichni vstupujeme do vztahu ne se svým partnerem, ale s představou, kterou o něm máme. Teprve později pohlédneme realitě do tváře a odhalíme osobu, kterou náš partner skutečně je (a kým také skutečně jsme my sami). Vypořádat se s tím není snadné – jakýsi právník, který se zabývá rozvody, před časem prohlásil, že důvodem číslo jedna, proč se lidé rozvádějí, je to, že odmítají přijmout fakt, že v manželství žijí s lidskou bytostí.
Úspěch v manželství nespočívá v nalezení té „pravé“ osoby, ale ve schopnosti obou partnerů přizpůsobit se skutečnému člověku, o němž si nevyhnutelně uvědomili, že jsme s ním uzavřeli manželství.
- Partner má naplnit všechny mé potřeby.
Nebezpečím tohoto mýtu je, že pokud partner nenaplňuje mé potřeby v takové míře jako na počátku, nebo prostě ve vztahu přijdou nějaké těžkosti, znamená to, že jsem se ve volbě partnera zmýlil/a.
- Pokud se dva mají opravdu rádi, nehádají se.
Samotná láska k tomu, aby udržela vztah, nestačí. „Mít se rádi“ je ve skutečnosti velmi chabým ukazatelem toho, jestli spolu dvojice zůstane. Průzkumy ukazují, že mnohem důležitější pro přežití vztahu je to, jak dobře partneři zvládají konflikty.
Neporozumění je přirozenou součástí intenzivního vztahu. Nehledě na to, jak hluboce se muž a žena milují, je nerealistické očekávat, že oba budou vždycky chtít ve stejnou chvíli totéž.
- On (ona) se změní.
Může to znít takto: „Pokud mě miluje, tak se změní,“ nebo akčněji: „Změní se, o to už se postarám!“ Obojí je zásadní omyl – změnit je možné vždy jen sám sebe, druhého mohu pouze do určité míry ovlivnit.
Lidé, kteří očekávají, že se jejich partneři změní k jejich obrazu, budou velmi, velmi zklamaní. Je normální s věkem přehodnocovat své návyky, názory a vlastnosti. Je to přirozený proces vývoje. Ovšem málokdy k té změně dojde proto, že někdo – i když z lásky – na toho druhého jakkoli intenzívně tlačí.
7. Láska na první pohled je ta pravá.
Většina z nás má v sobě podvědomě zakódováno, že víme, jak vypadá pravá láska, a proto ji poznáme na první pohled. Líbí se nám myšlenka, že ten „někdo“ vstoupí do dveří, vedle nás uhodí blesk a všechno nám bude naprosto jasné. Láska na první pohled existuje, ale vydrží i na druhý a všechny další pohledy? Na tom je třeba zapracovat.
Nebezpečí tohoto mýtu je v tom, že určitý typ lidí nás může přitahovat od prvního okamžiku, protože si partnery hledáme podle určitého podvědomého vzorce (proto si také vyhledáváme, většinou stále dokola, stejné partnery). Jenže jakmile se jednou v podvědomí rozhodneme, že tohle je skutečně ta jediná správná osoba, že to je náš osud, máme tendenci ignorovat informace, které nás přesvědčují o opaku.
8. Lepší něco než nic.
Nezáleží na tom, že se ke mně nechová láskyplně, upřímně, s úctou. Je jedno, že nestojí o růst ani u sebe, ani u mě, nevadí, že není ochoten pro vztah něco udělat. Hlavně, že se mnou JE. Tento mýtus vychází z přesvědčení, že je „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“, jinými slovy: je lepší být s někým než s nikým.
Ovšem uvažovat takto o vztahu, který má trvat celý život, je velmi krátkozraké.
Okolnosti jsou stavební materiál – někdo z téhož materiálu postaví palác, někdo pouhou chatrč. Vztahů – chatrčí je kolem nás dost. Pokud chci stavět palác, není lepší být s někým než s nikým, je lepší počkat. Počkat na partnera, kterému půjde také o palác.
9. Konstruktivní kritikou k napravení nedostatků.
Pokud dělá ten druhý něco špatně, je třeba jej na to upozornit. Pokud se chování nezmění, je třeba jej upozorňovat opakovaně – tak dlouho, dokud nedojde k nápravě.
Problém je v tom, že kritika málokdy pomůže, obvykle spíš vyvolává potřebu se bránit (ať už útokem nebo útěkem). Navíc mnohdy nerozlišujeme mezi stížností a kritikou.
Stížnosti jsou oprávněné. Mělo by se s nimi šetřit, ale představují ve vztahu něco zdravého. Když jeden z partnerů ventiluje stížnost, je to jeho protějšku sice málokdy příjemné, ale z dlouhodobého hlediska to vztah posiluje více, než když se stížnosti potlačují. Stížnosti tedy mohou pomoci, ovšem pokud partner nezměnil své chování ani po druhém připomenutí, nejspíše jej nezmění ani napotřetí, proto další opakování či stupňování stížností nepomůže. Naopak, když stížnosti dlouhodobě nevypůsobují žádnou změnu k lepšímu, snadno se změní v kritiku.
Kritika neútočí na něčí chování, ale na jeho osobnost. Platí všeobecné pravidlo, že kritizovat znamená svalovat na někoho vinu, osobně na někoho útočit nebo ho obviňovat. Stížnosti obyčejně začínají slůvkem ‚já‘, zatímco kritika slůvkem ‚ty‘ (například „Já bych tak chtěla, abychom častěji někam chodili“, je stížnost. „Ty mě nikdy nikam nevezmeš“, je kritika.).
10. Láska prochází žaludkem.
Kéž by. Bylo by to tak jednoduché, jedno, dvě, tři dobrá jídla na talíři – a vztah by byl funkční. Nebyla by to nádhera? Jídlo je stejně jako sex vysoce emoční událostí. Během jídla zapojujeme minimálně čtyři smysly, díky kterým je zážitek z potravy tak příjemný. Dobře zaplněný žaludek však není zárukou harmonického vztahu. Pokud náš vztah není funkční, kus řízku ho nezachrání.
To už by bylo lepší říct, že „láska prochází ušima“. Obdiv a uznání z úst ženy je totiž pro muže opravdu velice účinné afrodisiakum; partnerova ochota naslouchat, případně posedět a popovídat si je zase jedním z dominantních očekávání, s nimiž do vztahů vstupují ženy.
11. Vzal/a jsem si tebe, ne tvoje rodiče.
Je to pravda? Ne tak docela.
Když se dva lidé vezmou, přivádí kromě sebe do vztahu i své rodiče a na oplátku nezískávají jen svého partnera, ale i jeho rodiče, tedy tchána a tchyni.
Zatímco vztahy tchánů k zeťům a snachám nebývají tak problematické, tchyně jsou pro mnohá manželství skutečným problémem (až třetina rozvádějících se párů označuje za příčinu neshod tchyni).
Naši a partnerovi rodiče jsou ale „součástí balíčku“ nejen tím, že s nimi musíme udržovat alespoň nějaké vztahy. Do svého manželství své rodiče vnášíme rovněž tím, že je do sebe oba máme velkou měrou obtisknuté – jak v dobrém, tak ve zlém. Proč? Protože do doby, než jsme si někoho našli, byl vztah s rodiči nejtěsnější vztah, nebo jeden z nejtěsnějších vztahů, jaký jsme měli.
Rodinná pouta jsou normální, přirozená a nezbytná. Přetrvávají celý život
a neměla by být zpřetrhána. Proto je důležité věnovat péči udržování vztahů
s rodiči i s rodiči partnera. Je to dobrá investice – jak pro samotný pár, tak pro psychický vývoj jejich dětí (budoucích dětí) je lepší, když nebudou mít jen tátu
a mámu, ale také dědečky a babičky.
12. O sexu se nemluví, sex se dělá.
Pokud existuje nějaké slovo, které je při získávání sexuální jednoty důležitější než kterékoli jiné, je to slovo komunikace. Jenomže zatímco většina knih
o sexualitě říká, jak je důležité hovořit o tom, co má kdo v sexu rád či nerad, milenecké ani manželské páry to zpravidla nedělají. Důvody mohou být různé:
Mnoho mužů si myslí, že už by na tyto otázky měli být odborníky, a bojí se, že kdyby se své partnerky zeptali, co má v sexu ráda, klesli by v jejích očích. Třeba by i rádi věděli víc, ale nevědí, jak o sexu mluvit, aby to nevypadalo, že o něm nevědí všechno.
Mnoho žen má v skrytu duše pocit, že jestli je to ten pravý muž a jestli ji opravdu miluje, bude vědět, co má dělat.
Hovořit o našich potřebách v milování je nesnadné i proto, že se nechceme dozvědět, že v něčem svému partnerovi možná nevyhovujeme. Nebo máme obavu, aby po nás partner nechtěl něco, co se nám nezdá příjemné nebo přirozené.
Jenže pokud svoje pocity, potřeby a touhy nevyjádříme, náš partner se o nich nedozví. Když nebudeme komunikovat, nikdy nebudeme vědět, co přináší potěšení jemu.
Nakonec bych rád citoval Joshuu Lievmana, který řekl:
„A pak spolu žili šťastně až do smrti“ je jedna z nejtragičtějších vět v literatuře. Tragická je proto, že je to podvod. Je to mýtus, který přiměl celé generace očekávat od manželství nemožné.
Není nic špatného očekávat, že spolu budeme žít šťastně až do smrti. Jestli to očekáváte, děláte dobře, já to taky očekávám. Ale nestane se to jako v pohádce – tak nějak samo od sebe, bez práce a hned. Pokud chcete, aby to „žili šťastně až do smrti“ platilo o vás a vašem partnerovi, je třeba pro to něco udělat.
Lépe je dvěma nežli samotnému; jejich námaha má štědrou odměnu.
(Kaz 4,9 B21)
Obě poloviny tohoto úryvku platí. Ano, je lepší mít někoho než být sám, proto také do vztahů vstupujeme. Ale platí i to, že vytváření kvalitních hlubokých vztahů stojí námahu, je to těžká práce, která ovšem stojí to za to.
Karel Řežábek,
vedoucí kurzů partnerských vztahů JedenPlusJedna