Renata Bondarová
Půda pode mnou pružila a já zvědavě odhrnula větve a vysokou trávu.
Přede mnou se kolébala pokojná hladina řeky. Vlnky se držely za ruce a tančily řetízkový tanec. Občas se protočily v kole a hodily radostný odlesk. Zamávaly slunci, šplouchly po kamenech a spěchaly dál.
Sledovala jsem říční tok. Zdál se čistý a přitažlivý, voda vhodná k osvěžení – možná i k pití. Věděla jsem, že jsem v zemi Bezpečí, tak jsem opatrně nabrala do dlaní a ochutnala. Vonělo to a chladivě pohladilo na jazyku. Byla moc dobrá.
Myšlenka. Řeka Myšlenka.
Tahle proudila od Božího trůnu a nesla dokonalé a čisté přemýšlení do každé krajiny duše i mysli. Pomáhala životu, aby byl plný. Byla živá, tak živá, až měl člověk pocit, že se spíš setkává s někým moudrým, v jehož přítomnosti je jednoduše DOBŘE, v tom nejpůvodnějším smyslu slova.
Moje myšlení ožilo a projasnilo se. Ale zároveň se pozorně zpomalilo a naostřilo. Věděla jsem teď přesně, co chtít a co se děje. Rozuměla jsem minulosti a lépe uchopovala věci budoucí – vlastně se samy přede mnou skládaly do spořádané, obdivuhodné stavby. Žasla jsem.
Člověk nemá tušení, jaká síla se skrývá v doušku čiré nebeské vody!
Náhle jsem uviděla ještě jiný obraz.
Řeka tekla v dálce a už nepůsobila tak přitažlivě. Lidé do ní naházeli odpadky a její životodárné vody otrávili.
Ohnuli říční tok a zneužili jej. Udělali z něj pouhého nosiče svých vlastních zvráceností. Rozdělili proudy a přejmenovali je podle svých choutek, přičemž je stále označovali jako „božskou řeku“.
Dotkl se mne silný smutek. Rychle jsem otočila hlavu proti proudu. Co s tím? Bože, co s tím?
Dřevo se objevilo v proudu čisté řeky.
Dřevo kříže. Neslo smíření, odpuštění a uzdravení. Dřevo. Stačí se ho dotknout.
Tabita 4-2026