Petr Plaňanský
Byli jednou dva bratři. Je docela dobře možné, že se narodili jako dvojčata. Trošku jako by tomu nasvědčovalo zaznamenané svědectví o jejich rodící matce. Ale není to jisté. O jejich dětství nevíme zhola nic. Dokonce i s významem jejich jmen to je značně nahnuté. O starším synovi maminka říkala, že „… získala muže a tím Hospodina…“. A ačkoli byl zřejmě matčinou radostí a miláčkem, jeho jméno nejspíš znamená „Tepající“. Mladší z bratrů nesl jméno „Pomíjivý“ – jméno neuchopitelné stejně jako ranní mlha nad vodní hladinou. Jméno, které nejtrefněji vystihuje jeho tragicky krátký životní příběh.
Netušíme, co jim vštěpovali jejich rodiče, nemáme nejmenšího zdání, jak je vedli. Dokonce ani nevíme, jak spolu bratři vycházeli. Co víme zcela jistě, je skutečnost, že nějakým způsobem znali Hospodina – Tvůrce všeho stvořeného. A že se mu dokonce pokoušeli předložit dar oběti jako projev své osobní úcty.
No a tady se najednou náš příběh úplně pokazí. Jeho pokračování nám nabídne jen tvrdou realitu, která demaskuje zdánlivě svatouškovskou lidskou povahu.
Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Genesis 4,3-9)
Když se příběh zadrhne, první dvě otázky, které si pokládáme, zní: „Kdo za to může?“ a „Proč právě já?“. Chceme nejprve označit a potrestat viníky. A pak si chceme omluvit selhání, vylízat si rány a politovat se. Málokdy hledáme nejprve východisko, a pokud vůbec, pak jen zdráhavě se snažíme přijít na to, kde na sebe problém poprvé upozornil.
Byl Kain skrznaskrz zlým mužem? Byl snad mužem závistivým? Byl naštvaný, že ho mladší bratr Ábel napodobuje? Mrzí Kaina to, že oběť ovce se zdá pro Hospodina být v danou chvíli lukrativnější nabídkou než dary z plodů země? Je Kain rozmrzelý, že své oběti dal tolik času a úsilí, a všechno se přesto zdá být naprosto nicotné, zatímco Ábel se asi moc nenadřel? Zuří Kain nad tím, že věci nejdou podle jeho představ? Možná něco z toho, možná od každého trochu.
Co můžeme vyslovit bez zaváhání? Škoda, že tak zásadní příběh je zaznamenán minimalistickou zkratkou. Vynaložené fyzické úsilí proti pouhému navrácení přijatého, odmítnutí proti přijetí, hněv a touha po pomstě proti důvěřivosti a bezbrannosti.
Ten pokažený příběh ukazuje na jednu důležitou věc, kterou dobře známe: není tvou věcí hodnotit druhé, není tvou věcí řešit, jak druzí jednají vůči tobě, ale spíše se starat o to, jak ty reaguješ na druhé. A tohle Kain evidentně nezvládl.
Je pozoruhodné, že ve chvílích, kdy původně vznešený příběh o bratrské oběti stále více zadrhává a spěje k tragickému vyvrcholení první bratrovraždy, nadto způsobené náboženskou roztržkou, Hospodin s Kainem vede poučný dialog. Může někdo snad ještě pochybovat o tom, že by Hospodinu nezáleželo opravdu na každém člověku? Dokonce i na tom, který je evidentně „mimo“?
Jenže Kain je v danou chvíli pro svůj hněv zcela zjevně nahluchlý. Jeho zklamání a závist se promění v hněv, hněv v nenávist, nenávist v krutou myšlenku po pomstě – a ta je nakonec završena promyšlenou vraždou. Stalo se přesně to, před čím byl varován.
Jak bylo Nejvyšším řečeno: hřích číhá, aby se nás přichytil, hřích dychtí po své oběti a po své mzdě. A pokud mu neodoláme, pokud nad ním nepanujeme, pokud to pokušení neodkopneme dostatečně daleko, dostane nás a dostane svou oběť. A tou je nakonec smrt. Někoho druhého, někoho blízkého, dokonce někdy i nás samých.
Ačkoli se všechno v příběhu pokazí, Pán Bůh dává tomu, kdo selhal, příležitost pokračovat dál. Šanci začít konečně hledat dobro, které mu doposud unikalo. A tak se z Kaina stává tulák se znamením na čele, které říká, že je pro ostatní nedotknutelný. Nikdo se nesmí na Kainovi mstít přesto, že ve své zkoušce neobstál. To není projev msty, nýbrž nepochopitelné milosti.
Jako by se tu sám Hospodin Bůh spolu se svým stvořením pohyboval na samé hraně zákona a milosti, života a smrti.
Ten příběh je pro mě ještě v jedné věci inspirativní. Jako by ti dva – Kain a Ábel – byli tak trochu přítomni v naší mysli při každém našem rozhodování. Zejména v okamžiku, kdy stojíme na rozcestí, kde jedna cesta vede k vlastnímu prospěchu, zatímco druhá ukazuje k morálně správnému kroku – nezištnému a bezelstnému činu. Kainův hlas nás „tepe“ připomínáním toho, že je nutné „myslet na zadní kolečka“, že máme na věci právo, zejména pak na štěstí a porozumění a přijetí. Zatímco hlas Ábelův, tichý a „pomíjivý“, nás vede s důvěrou v druhého, dokonce i tam, kde můžeme zaplatit cenu nejvyšší…