Někdy je potřeba vrátit se ke kořenům a začít znovu

Petr Plaňanský

Nemám tušení, zda Jákob přemýšlel někdy o tom, jestli je jeho jednání srozumitelné a svými činy nepopírá sám sebe. Víme, že několikrát prošel hlubokou proměnou. A ač sám byl kdysi malým podvodníčkem, zakusil ústrky a podvody od druhých. Zdá se, jako by každým nelehkým zápasem, i přes svá četná škobrtnutí, spíše posiloval. Když přemýšlím o Jákobově integritě, pak bych si troufl konstatovat, že i když byl někdy nevybíravě hněten Hospodinem i životními situacemi, zachoval si svou chuť i barvu. Nebo přesněji – to hnětení ho vybarvilo a dochutilo do jeho skutečné podoby, které měl ve svém životě i postavení dosáhnout.

Po mnohých peripetiích se dostane Jákobovi jasného Božího pokynu, kam má jít a co tam má dělat. Ve skutečnosti je pozván na důvěrné místo, kde se praotec poprvé setkal s Boží milostí na útěku před svým rozhněvaným bratrem. Pro pořádek připomínám, že Ezauovi lstí ukradl otcovské požehnání. Od té doby uplynulo mnoho let, která z prchajícího mladíka učinila zámožného a všemi ctěného patriarchu.

Jákob tedy řekl svému domu i všem, kteří byli s ním: „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očistěte se, převlékněte si šat, budeme putovat do Bét-elu. Chci tam udělat oltář Bohu, který mi odpověděl v den mého soužení a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel.“

Po rozhovoru s Hospodinem dochází Jákob k nekompromisnímu rozhodnutí – je potřeba pohřbít minulost, je potřeba za sebou nechat veškerou falešnou naději i modloslužbu, je nutné se od všeho očistit včetně selhání a vstoupit do nové etapy života. Tam, kde to osobně začalo pro Jákoba, patriarcha vnímá zcela nový začátek i pro svou stále více se vzmáhající a někdy dost problematickou rodinu.

Jákob ve svém jednání není výjimkou. Ke svým kořenům se o něco později podobně navracejí Mojžíš i Eliáš. A srovnatelné příběhy zaznamenáváme i v mimobiblických pramenech. Nakonec i my, v naší uspěchané době, se snažíme najít kořeny své rodiny a vztáhnout se k dávným rodovým příběhům, které mnohdy známe už jen z vyprávění prarodičů. Je to pozoruhodný vzorec, který se opakuje v životě každého člověka, který nepřestal přemýšlet nad smyslem svého putování a konání.

Jákob poslechne Boží volání a vybuduje v Bét-elu oltář. Kruh neklidného bloudění se tak uzavírá v okamžiku nového Božího zjevení:

I ukázal se Bůh znovu Jákobovi, když přišel z Rovin aramských, a požehnal mu slovy: „Tvé jméno bylo Jákob; už nebudeš zván Jákob, tvé jméno bude Izrael.“ A dal mu jméno Izrael.

Těžko říct, na co všechno Jákob v tu chvíli pomýšlel. Ale jedno je jisté – z toho, který v mládí žil z vychytralosti a podvodů, jehož cesty jsou křivolaké (odezvu na křiváctví v sobě nese jméno Jákob), se najednou stává ten, kdo nese Boží jméno – bojuje Bůh. V kořenu jména Izrael se ozývá mimo jiné i „přímost“. Tedy se dá říct, že Hospodin narovnává křivolaké a nejisté cesty patriarchy (a my můžeme obecněji konstatovat: cesty v životě člověka) a činí z nich stezky přímé.

Ten, kdo je zde nazýván novým jménem Izrael, je tím, kdo „bojuje za Boha“ a „bojuje ve jménu lidstva“. Toto nové jméno odkazuje k proměně směrem ke vznešenosti a zavazuje k poslání být tu svědkem Božího jednání a také průvodcem druhých.

Na příběhu je nejpozoruhodnější možná okamžik, v němž se Jákob, poslušen hlasu, vydá zpět tam, kde to všechno začalo.

Děje se tak po problémech, do nichž ho dostali jeho poněkud horkokrevní synové, kteří nevybíravě mstí zneuctění sestry Díny. Možná tehdy si Jákob naplno uvědomí, že jsou věci, na které už nemůže mít vliv a neovlivní je ani svou neotřesitelnou autoritou patriarchy. Není tedy od věci začít znovu a rovnou s celou svou rodinou.

Kéž by se stalo Izraelovo jednání inspirací i pro nás. A to nejen v okamžiku nejistoty či selhání. Nebát a nestydět se vrátit se k tomu, co se nás kdysi hluboce dotklo a začalo formovat náš život od beznaděje k naději, od svévole k poslušnosti a od křiváctví k rovnému jednání.

Tab. 3/2025