Život se sto,mií aneb zázraky se dějí

Co je stomie?

Stomie neboli vývod je umělé vyústění dutého orgánu na povrch těla. Nejčastěji se jedná o vyvedení tenkého střeva, tlustého střeva nebo močových cest na stěnu břišní. Stomie může velmi ulehčit život v případě zánětlivého onemocnění nebo se jedná o zákrok zachraňující život, například u onkologického onemocnění.

Jiné stomie umožňují přímý vstup do dýchacích cest nebo třeba do žaludku. Více na https://www.nzip.cz/clanek/1191-stomie-co-to-je 

Andrea Hýblová:

Řeholní sestra z kongregace Dcer sv. Pavla. Studovala na škole DAMU Praha. Pracuje ve společnosti Nakladatelství a knihkupectví Paulínky.

Jak se z mladé ženy plné energie stane „pacient“?

Nejprve bych chtěla říct, že už mi bude padesát.  A právě před rokem jsem se modlila, aby mi Bůh dal v tomto roce nějaké znamení, jak dál žít. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů a vizí. Ale do měsíce přišla diagnóza: rakovina v pokročilém stadiu.

Dovolím si rozepsat, jak jsem se dozvěděla, že jsem nemocná. Snad to některé čtenáře „nakopne“, až to přijde třeba v jejich životě. Od května 2024 jsem měla problémy s vylučováním, což jsem sváděla na nedostatek pohybu a italské bílé pečivo (žila jsme rok v Itálii). Navíc jsem byla hodně unavená, což jsem přisuzovala tomu, že jsem rok intenzivně pracovala hned na třech projektech. Normální člověk by zřejmě připustil maximálně dva naráz, jenže já celý život dělala vše naplno.

Po návratu ze zahraničí (červenec) jsem při pravidelné kontrole u své alergoložky zmínila slabé krvácení. Lékařka zpozorněla a hned mi doporučila řešit to dál u praktika. U něj jsem vše popsala bez obalu a on mě vyšetřil. (Jsem řeholní sestra, tohle vyšetření byl šok. Teď už mi ale nevadí nic.) Potvrdil mi vnitřní hemoroidy, ale doporučil speciální vyšetření. To opět potvrdilo hemoroidy a ptali se mě, jestli chci operaci. Někteří přátelé mi tvrdili, že je zbytečná, ale protože pracuji vsedě u počítače, rozhodla jsem se ji podstoupit. Byl to běžný zákrok. Po operaci mě druhý den pustili domů s tím, že při každé takové operaci automaticky odebírají vzorky.

Na kontrolu jsem tedy šla v klidu. V kalendáři jsem už měla na podzim a zimu naplánované různé akce a zdálo se mi, že problémy zmizely. O to větší bylo moje překvapení, když mi paní doktorka řekla: „Zítra vám zavolají z Motola z onkologie, už je to domluvené.“ Ta rychlost mi měla naznačit vážnost situace. Já to ale vnímala spíš pozitivně – že jsem v péči odborníků, kteří mi chtějí hned pomoci. Pořád jsem si uchovávala pocit, že je vše v pořádku, protože při operaci viděli nádor jen něco přes centimetr. Hned druhý den ráno mi volali z Motola, ať se dostavím ještě ten den.

V Motole jsem se setkala s paní primářkou, která mi vysvětlila další postup. Její přístup mě uklidňoval. Později se dalším vyšetřením ukázalo se, že nádor je o dost větší, než se původně jevil, a lékaři rozhodli, že je potřeba provést ještě jednu operaci – udělat vývod střev. Jinak by ozařování značně přitížilo „používání“ střeva.

Musím přiznat, že oznámení o vývodu mě zasáhlo víc než sdělení o rakovině. O stomii jsem do té doby v životě neslyšela. Začala jsem proto hledat informace a spojila jsem se s lidmi, kteří měli podobnou zkušenost. Bohu díky za ty ženy, které mi zareagovaly na facebooku. Připravily mě na to, co si mám nakoupit a na různé praktické detaily, které se v běžných příručkách nedočtete. Mluvím o tom otevřeně, protože to, co se mnou sdíleli ostatní, mi pomohlo přijmout, že tahle operace je vlastně pomoc – cesta ke zlepšení kvality života.

Co vše se v tvém životě změnilo? 

Neřekla bych, že se v mém životě změnilo úplně všechno, ale došlo k radikální změně v mém pohledu na sebe samotnou. Naučila jsem se víc vnímat své potřeby, vážit si toho, co si dopřávám, a žít to, co mám ráda, teď a tady.

Dříve jsem byla v neustálém spěchu a snažila se stihnout všechno na maximum. Učím se být více přítomná, užívat si běžné věci a pečovat o sebe samotnou. Jako jít se projít, když se cítím dobře, nedělat něco, co hoří, ale já to prostě nedávám. Odpustit si, že nezvládnu číst tolik, kolik bych chtěla, a prostě jen být a vnímat život jako dar. A že jsem „dokonce“ nahraditelná v práci. Že to, co jsem doposud dobře dělala, funguje dál. Dobře nastartováno.

Změnila nemoc tvůj pohled na Boha?

Více lidí se mě už na podobnou otázku zeptalo. Po pravdě řečeno, nemoc můj pohled na Boha nezměnila. Ani v negativním smyslu, ale ani na mystické vize nedošlo. Vnímám můj vztah s Bohem jako vztah dvou milujících se partnerů. V nemoci může partner odejít zklamán, nebo naopak z lásky začít o druhého víc pečovat. V mém případě se nemoc stala součástí našeho vztahu. Jsem vděčná za načasování celé situace – přišlo to v momentě, kdy se mohlo okamžitě začít s léčbou, lékaři správně určili postup a našla jsem i psychologickou podporu. Spousta věcí mi doslova padala z nebe, jiné jsem musela hledat sama, ale vždy přišlo, co bylo třeba.

Když dnes mluvím o „uzdravení“ z rakoviny (nyní nemám žádný nález), je to pro mě zázrak. Určitě v tom byla i lékařská věda, podpora blízkých, ale i Bůh. Už na začátku jsem si v hlavě nastavila, že to zvládnu. Rozhodla jsem se bojovat za život. A i když jsem měla chvíli myšlenky, že by bylo snazší „odejít ze života“, nakonec zvítězila touha žít.

Chodila jsem v Praze na přímluvnou modlitbu a mnoho lidí – blízkých i „virtuálních známých“ – se za mě modlilo. Já jsem jen přijímala a tu podporu nasávala. Bylo toho tolik, že jsem byla dojatá a někdy až v rozpacích, kolik jsem od lidí dostala – a tím i od Boha.

Všechno se tedy propojilo – oblast těla, ducha i duše – a právě v tom vidím Boží péči.

Nemoc změnila můj pohled na kvalitu duchovního života. Poznala jsem, že jsou chvíle, kdy se ani nemůžete modlit – kdy se modlíte jen tím, že dýcháte. Naučila jsem se, že je důležité „jen být“ s Bohem, ne stále něco duchovně vymýšlet a produkovat.

Dostalo se mi hlubší pravdivosti ve vztahu k sobě i k druhým. Také poznání, že lidi se nedají dělit na křesťany a nekřesťany, ale na ty, kteří jsou vám blízko, stojí při vás a podporují vás. Ty druhé nechci soudit, protože nevím, jak bych se zachovala já, kdybych si tím sama neprošla.

 ­­­­­­­­­­

Stomie je stále obrovský strašák

Marie Ředinová, 72 let. Vystudovala ČVUT – dopravní stavby, má 3 děti a 8 vnoučat ve věku od 5 do 13 let. Zastupuje České ILCO, z.s. ve spolku Hlas onkologických pacientů.

Marie, řekněte nám svůj příběh.

Ráda cestuji a chodím na procházky do přírody. Miluji Prahu, kde jsem se narodila. S přáteli, ale i s vnoučaty navštěvuji pamětihodnosti v Praze i okolí. Trvalý vývod mám od 49 let (od roku 2002) po rakovině tlustého střeva. Když mi lékař sdělil, že mám zhoubný nádor blízko konečníku a po operaci budu mít vývod, byl to obrovský šok. Život s vývodem jsem si neuměla přestavit. Nevěděla jsem, zda se budu moci vrátit do zaměstnání, jak mě přijme okolí.

Vyrovnat se s novou životní situací mi pomohl kontakt s dobrovolníky, organizace stomiků v Praze (funguje od roku 1992). Potkala jsem lidi, kteří s vývodem už uměli žít a měli zájem, abych i já vše dobře zvládla. Rozuměli mým strachům, uklidnili, poradili. Ukázali cestu, jak žít dál.

Proto jsem i já po čase absolvovala řadu školení, abych mohla efektivně pomáhat novým stomikům. První měsíce se stomií jsou velká zátěž, zvládnout onemocnění a péči o stomii/vývod je velmi náročné. U mnohých pacientů úzkost i deprese přetrvávají. Pokud pacient kontaktuje zkušené stomiky, nejlépe proškolené dobrovolníky ILCO, má vyhráno. Školení dobrovolníci jsou empatičtí, mají pro nováčky-stomiky řadu informací, které jim ulehčí život s vývodem. Někdy ale laická podpora nestačí a je třeba, aby se pacient obrátil na odborné lékaře. Stomie je stále obrovský strašák, lidé se operace, která by mohla/měla skončit vývodem, bojí. Přitom jim vývod může ulehčit nebo dokonce zachránit život.

Do zaměstnání jsem se vrátila deset měsíců po operaci, jeden měsíc po skončení onkologické léčby. Měla jsem štěstí na velmi ohleduplné kolegy i zaměstnavatele. Operace a léčba mi vzaly spoustu sil, vracely se jen pomalu. Domácí práce jsme si rozdělili. Bylo nás doma pět, každý pracoval podle svých možností. Děti se naučily prát, vařit, uklízet, manžel nakupoval. Já měla dost času pro sebe. Chodila jsem do zaměstnání, mezi lidí, to mi dělalo radost. Odpočívala jsem, chodila do přírody. Díky stomii se změnil nejen můj život, ale život celé rodiny. Všichni jsme byli rádi, že se uzdravuji a můžeme být spolu.

Proč se věnujete propagaci prevence?

Díky stomii jsem potkala řadu zajímavých lidí nejen z organizace stomiků, ale i z jiných pacientských organizací. Zejména mě zaujala společenství žen po rakovině prsu. Pomáhaly si navzájem, ale hodně dělaly i pro osvětu. Školené dobrovolnice navštěvovaly školy a různé akce pro veřejnost a vysvětlovaly, jak předcházet rakovině prsu. Byly mi inspirací. Rozhodla jsem se, že i já chci dělat osvětu v tom, jak poznat, že se ve střevech děje něco nepatřičného. Mým cílem bylo, aby se v Česku výskyt rakoviny snížil. Začala jsem spolupracovat s Ligou proti rakovině, navštěvovala konference, přednášky, semináře, které se týkaly onemocnění střev. Sbírala jsem informace, předávala je kolegům v Českém ILCO, abychom mohli společně po celé republice propagovat prevenci onemocnění střev.

Před 15-20 lety jsme patřili k zemím s nejvyšším výskytem rakoviny tlustého střeva v Evropě i na světě. To nebylo potěšující prvenství.

Co vám nejvíc pomohlo se s nemocí vyrovnat? 

Pomohla především celá moje rodina tím, že mě bere takovou, jaká jsem. Pomohly kamarádky. Pomohly mi i knihy. Ale nejvíce mi pomohl kontakt s ostatními stomiky.

Co pozitivního vám stomie přinesla?

Poznala jsem spoustu skvělých lidí, kteří měli zájem, abych i já život se stomií zvládla. Stomie mi otevřela nové cesty, pomáhám novým stomikům, věnuji se hodně propagaci prevence onemocnění, zejména onemocnění rakovinou tlustého střeva. Tato nemoc je preventabilní. Lidé by rozhodně měli svým střevům věnovat pozornost.

Moje nemoc mě naučila mít se ráda, nenechat se uštvat. Naučila mě radovat se z každého dne.

Tabita 3/2025