Martin Kop, kazatel CB
Přestěhovali jsme se na nové místo. Zvykám si. V noci se snažím po bytě chodit potmě, abych nerušil spolunocležníky s lehkým spaním. Fascinuje mě chodba ohraničená oranžovými kontrolkami led světélek na vypínačích. Vinyl na podlaze, který odráží světlo z oken nedalekého činžáku. Je to jak zamrzlá zimní cesta a odlesky měsíčního světla na ledových krystalcích. Teď jsem na zlomovém bodu své noční pouti. Jdu do koupelny. Je to prostor bez oken a jakéhokoli dosahu světla zvenčí… Tma jak v tunelu. Vstupuji. Zavírám za sebou dveře, šmátrám po vypínači a co nejtišeji rozsvítím. Při vstupu do tmy koupelny mi jako čtenáři detektivek běží hlavou, co mě asi čeká ve tmě? Co kdyby tam někdo byl a udělal víc než jen baf? Co když je ta tma stejná jako ta první, kdy Bůh promluvil a začal tvořit vesmír?
Promluví Hospodin ono stejné „Budiž světlo“ a oddělí světlo od tmy, jako to udělal na počátku a jako to zažívám, když uslyším tiché cvak vypínače a koupelnu zaplní záře fotonů rozkmitaných elektrickým výbojem? Bude zde počátek jistoty a řádu v naplnění Božího slova, nebo nejistota a napětí chaosu?
Je tu napětí, jaké zažil Abraham, když mu Hospodin řekl: „Nuže, vezmi svého syna, svého jediného, jehož miluješ, Izáka, a jdi do země Mórija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím“ (Gn 22,2). To slovo zaznělo ze tmy, protože vzápětí čteme, že brzy ráno vyrazil na cestu.
Možná tu bude napětí, jako když v temnotě přicházející bouře promlouvá Hospodin k Jóbovi a ptá se: „Kdo je tento člověk, který zatemňuje radu výroky bez poznání? Přepásej si nyní bedra jako muž. Vyptám se tě a pouč mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, pokud víš něco rozumného“ (Jb 38,2–4). Lekl se Jób té bouře, z níž k němu Hospodin mluví, nebo mu v úžasu z toho dění svitla naděje, že se mu dostalo toho, o čem v temnotě a úzkosti svého trápení mluvil se svými přáteli?
A co asi cítil Elijáš, když po větrné bouři, zemětřesení a ohnivých blescích slyší hlas tichý a jemný: „Co ty tady, Elijáši?“ (1. Kr 19,11–21) Snad byl potěšen Božím zájmem a novým voláním k prorockým úkolům. K nové naději, že Bůh na něj nezapomněl, že to má smysl, tak jako to bylo na počátku, když promluvil ze tmy a stvořil světlo. Řekl o něm, že je dobré. Hospodin mluví ze tmy a utváří tím dobré věci. Tma je místem strachu, nejistoty a zděšení z toho, co se mně a okolo mě děje. Je také místem, kde od počátku vesmíru mluví Hospodin a přináší to dobré.
Co slyšíš ve svých temnotách ty? Co z nich v tobě mluví? Nedávno jsem v jednom podcastu s Johnem Markem Comerem slyšel příběh o matce Tereze. Ptali se jí na její modlitební život. Říkala, že než jde sloužit potřebným, stráví 20 minut v tiché, naslouchající modlitbě. Další otázka zněla, co jí Bůh při ní říká? Odpověděla, že on také poslouchá. Jak to ví? Nevím, ale rozhodl jsem se, že jej chci slyšet mluvit ve svých temnotách. Oslovil mě jednoduchý modlitební návod, který se učím praktikovat. Pomáhá mi v tom Modlitba Páně. Kleknu si, pomodlím se ji celou a pak si vezmu jednu její prosbu, předložím ji Bohu a naslouchám, jak skrz ni promluví do mého života. V neděli začínám slovy: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ A v sobotu naslouchám slovům: „… ale zbav nás od zlého.“ Někdy naslouchám dvě minuty, jindy déle a jsem překvapen, že Hospodin ke mně většinou mluví o věcech, které souvisejí se světlými i temnými chvílemi mého života. Někdy spolu i jen tak mlčíme a nasloucháme přítomnosti toho druhého. Jak se učíš naslouchat ty?
Bůh mluví ze tmy a dává tím nový život. Je to jeho způsob jednání. Mocně takto promluvil ze tmy kříže, která nastala kolem poledne. Vyvrcholila smrtí Syna, kdy se roztrhla opona v chrámu, protože Bůh nás pozval do světla své přítomnosti, jíž dal plně zazářit ženám v neděli ráno u prázdného hrobu. Tím nás pozval do svého podivuhodného světla, o kterém mluví z temnot a které tvoří svým slovem.
Tabita 4/2024