Řecko a uprchlíci, to byla letos v létě dvě velká témata. I pro mě, i když jinak. Na krátkodobé výjezdy mezi uprchlíky jezdím již sedm let, z toho v Athénách jsem byla potřetí. Loni i letos jsem s sebou měla i pár přátel, kterým Pán také položil na srdce afghánské uprchlíky v Řecku. Den, kdy do Athén dorazil neobvykle velký počet afghánských uprchlíků, byl i dnem našeho příjezdu. A když jste si mohli na internetu přečíst o tom, že v athénském největším parku táboří přes čtyři stovky uprchlíků, já jsem neměla čas číst česká média a ani mě v tu chvíli nenapadlo, že obrázky z toho parku, co tu máme dva bloky od bytu, se dostaly až k českým čtenářům.

Můj první dojem těm obrázkům celkem odpovídá, ale druhý už ne. Z novin si totiž neodnesete například to, že Afghánci si i přes náročné podmínky drží svou perskou pohostinnost. Stačí pozdravit a už se mačkají víc k sobě, abyste se taky mohli posadit na jejich skromný „koberec“, tedy kus kartonu překrytý dekou či šátkem. Jedna rodina dokonce doprostřed prostírá poloprázdnou krabici sušenek. Povídáme si, nejprve všichni persky, co mým českým přátelům stačí slovní zásoba, pak se snažím překládat. Posloucháme samé neveselé příběhy. Jedna paní nám napůl pantomimicky vysvětluje, že většina její rodiny zahynula během bombardování Kábulu. Z pěti dětí jí zbyla dcera, která sedí vedle. Jiní vypráví o náročné cestě přes hory a moře, kde byli také svědky smrti svých krajanů.

Po náročné cestě je většina z nich ve špatném fyzickém stavu. Když se o tom někdo konkrétně zmíní, nabízíme modlitbu. Jedna rodina má nemocnou dcerku, od doktorů dostali nějaké léky, ale jinak nic nerozuměli, ptají se mě, na co to je. Všechno je řecky, až na účinnou látku, jsou to léky proti bolesti. V tomto ohledu jim víc pomoci nemůžeme, ale nabízíme modlitbu. Otce rodiny to úplně dojalo, že nám na jeho dceři záleží.

Když jdou kluci sami, vezmou kytaru a hrají perské chvály, povídají anglicky, nebo si najdou nějakého tlumočníka z místních. Kytara má úspěch. Sem tam se najde i nějaký afghánský kytarista a to se pak i všichni střídají v tanci. Škoda, že teď zrovna žádný fotograf od novin není poblíž, projev radosti by pěkně naboural celkové ladění záběrů o zoufalých podmínkách. Hle, jakou tu máme kulturu! Jednou tu dokonce i parta mladíků začala recitovat báseň, to když zaslechli, jak jedné paní vysvětluji svůj zájem o perský jazyk a název básně, kterou jsem slyšela jako první.

Poslední den a poslední návštěva parku, jen já a jeden bratr, abych nešla sama. Ještě nám zbylo pár balíčků bonbonů a pastelek, které nechceme vézt domů. Rozhlížím se kolem a znovu si uvědomuji, jak je to tu proměnlivé, lidé odcházejí a přicházejí jiní. Nikoho z prvního týdne tu nevidíme. Původně jsem to rozdávání chtěla vzít opravdu stručně, ale když vidím unavenou ženu se spícím chlapcem v náručí, nedá mi to a sedám si na lavičku vedle ní. Je příjemně překvapená, že na ni mluvím persky, ačkoli nejsem Íránka, a kde jsem se tu vzala, když nejsem Řekyně. Stručně vysvětluji, zatímco jí podávám omalovánky s auty a pastelky pro syna. Ten je prý nemocný. Z cesty a vedra, dorazili teprve včera večer. Je vidět, jak je z toho všeho vyčerpaná a na pokraji zoufalství. Nabízím jí modlitbu za uzdravení syna, s vysvětlením, že věřím v Boha a poslouchám Ježíše, který když tu byl na zemi, uzdravoval nemocné a řekl nám, že to máme také dělat. Modlím se persky, nejen za syna, ale i za ni, aby ji Bůh posiloval a chránil.

Ještě procházím celý park, abych se případně mohla rozloučit s ženami, s nimiž jsem se nejvíc spřátelila. Hledám Narges, jež byla po íránsku celá v černém, kterou jsem viděla smát se i plakat. Když jsem ji s několika dalšími vedla do střediska na sprchy a oběd, říkala, jak nás Bůh bude mít rád, že jim pomáháme. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to děláme z opačného důvodu: protože nejen nás, ale i je má Bůh hodně moc rád, a my si přejeme, aby to věděly. Když jsem se zmínila o Ježíši, usmála se, že se jednou s křesťany už setkala. Věřím, že jsem mohla být dalším „dílkem ve skládačce“ a modlím se, aby se setkala s dalšími, kdo jí budou Ježíše přinášet skutky i slovy.

Také se dívám, jestli někde nezahlédnu černý šátek s červenými a žlutými růžemi, umělecky obroubený stejnými barvami, jak to jen Afghánky krásně umí. Nosí ho Mína, s kterou jsem se seznámila jednoho dne ve středisku. Mladá maminka dvouleté dcerky, může jí být kolem osmnácti. Když jsme se vzájemně představily, začala mi postupně vyprávět svůj příběh. O tom, že ve třinácti je člověk moc mladý na to, aby se vdával. Ale když rodiče zavelí, není jiná možnost. I když se s tím chlapcem vůbec neměli rádi. Taky se s ní pak zanedlouho rozvedl. A že pro mladou rozvedenou matku, ještě ke všemu Afghánku, je to v Íránu moc těžké. Tady v Evropě jí ale přeci nebude nikdo utlačovat a chtít zneužívat kvůli tomu, že je rozvedená, ne? Vyprávěla jsem jí, jak Ježíš může uzdravit i zranění v srdci. Společně jsme se modlily, aby mohla v Evropě začít nový život, já s přáním, aby se setkala s Ježíšem.

S těmito jsem se chtěla ještě rozloučit, ale nikde jsem je neviděla. Jen Bůh ví, zda jsou ještě v Athénách, na nějakém pohodlnějším místě, nebo už opět na cestě dál do Evropy. „Chodá háfez“ už jim tedy neřeknu, ale budu se za ně modlit. Rozhlížím se kolem. Jsou tu další ženy, s kterými bych si mohla povídat. Klidně bych tu ještě seděla, persky si s nimi vyprávěla, povídala o Ježíši, nemocným nabídla modlitbu a prostě tu byla s nimi. Ale náš čas už vypršel, je čas jít. Díky Bohu za ten čas, který jsme tu mohli strávit. Věřím, že to nebylo naposledy, ať už se vrátím sem do Athén, nebo se půjdu přátelit s persky mluvícími ženami v jiné zemi.

Marta