Petr Plaňanský
Tomu, kdo je schopen výšlapu po „svých vlastních“, případně na běžkách či sněžnicích, nebo v létě na kole či koloběžce, je hej. Má na výběr ohromné množství horských silniček, šotolinových či štětových cest, horských travnatých chodníčků či hřebenových stezek. Je omezen snad jenom rozmary počasí a některými lokálními omezeními – ať už s ohledem na laviny, sezónní polomy, přezimování zvířat či způsob pohybu po té které cestě. I po létech ježdění do Krkonoš přijde na to, že zdaleka neprochodil všechna zajímavá a často i zapomenutá místa.
Dnes se společně podíváme na to, jaké možnosti má turista nadšenec, který je – ze zdravotních důvodů – odkázán pouze na svá „čtyři kolečka“. Jednoduchá otázka zní: Pamatují Krkonoše i na spoluobčany, kterým ze závisti jejich pohodlného (dnes prakticky hlavně elektromotorizovaného) pohybu na vozíku přezdíváme tím podivným slovem „vozíčkáři“?
Chválíme – pamatují! Prakticky každé středisko vytvořilo stezku (často je souběžná / totožná s cyklostezkou), kde se mohou lidé pohybovat pomocí vozíku.
Dnes se tedy podíváme na trasy západních Krkonoš, které jsou na vozíku vcelku dobře zvládnutelné. Některé jsem osobně se svými přáteli prošel, případně proklusal vedle vozíku, pokud byl elektrický. Další trasy mám prochozené samostatně a uvedu je proto, abych rozšířil možnosti případných výletníků o zajímavá místa.
Prvním východiskem nám bude Špindlerův Mlýn. Ideální je zaparkovat na parkovišti pod Medvědínem, kde je vyhrazeno i místo pro zdravotně postižené. Žel parkovné zvýhodněno není, a tak vám nezbývá než zaplatit denní parkovací taxu jako všichni ostatní: 120 Kč.
Z parkoviště vyrazíme po modré značce až k Dívčí lávce, kde se stýkají dva hlavní proudy Labe. Odtud máme na výběr dvě trasy. Odbočíme-li napravo, projdeme půvabným údolím Bílého Labe, které pramení zčásti na Bílé louce, zčásti na Úpském rašeliništi mezi Luční a Studniční horou, na dohled Sněžky. S vozíkem dojít, přesněji dojet, můžeme však pouze k Boudě u Bílého Labe, dále je terén prostupný pouze pěšmo. Ačkoli se vám zpočátku bude zdát desetikilometrový výlet (z parkoviště k Boudě a zpět) jako „selanka“, nedejte se zmást. V první části budete soustavně stoupat a překonáte nějakých 275 výškových metrů, zatímco druhá část výletu bude ve znamení „dámy a pánové, držte si klobouky, fičíme dolů“. Tuto cestu jsem absolvoval s nemotorizovaným vozíkem – pohonem byla pouze ochota a vlastní sádlo několika dobrovolníků – a věřte mi, měli jsme co dělat. (Raději volte variantu vozíku elektrického.) Nicméně za svou odvahu i námahu budete odměněni – vy i turista na kolečkách – několika úchvatnými pohledy na četné kaskády a vodopády na Bílém Labi a procházkou v malebném údolí, v němž minete Červený potok a Hřímavou bystřinu. Bouda u Bílého Labe vám pak nabídne malinovku, pivo a dostatečné občerstvení.
Pokud se rozhodnete u Dívčí lávky pro odbočku doleva, taktéž neučiníte špatně. Modrá cesta vás provede Labským dolem, a to až k Pudlavskému vodopádu, kde nás čeká bod obratu. Odtud dále k Labské rokli a na Labskou boudu je cesta schůdná opět pouze pěšmo. Cyklisté zde mohou uzamknout kola do stojanů a vydat se k Labské boudě a zase nazpět. S vozíkem projedete větší část cesty po břehu Labe a dvakrát jej budete křižovat. Nejprve budete míjet Medvědínský vodopád na Žlabském ručeji (zahlédnutelný mezi stromy) a dále Dvorský potok, jehož vodopád je však pro poutníky údolím Labe nedohlédnutelný. Je škoda, že Malý Labský vodopád, který bývá zvláště na podzim nesmírně malebný, je z cesty téměř neviditelný, stejně jako vodopád Pudlavský. Ale i tak stojí procházka pod Strmou strání za to. Pozoruhodností Strmé stráně je, že zde 8. března roku 1956 sjela nejdelší lavina u nás. Její dráha byla dlouhá 1 375 metrů a smetla 9 hektarů lesa, což by prý vystačilo pro jednu horskou chalupu jako topení na 350-400 let! Putování po hlavním toku Labe, který pramení vysoko nad námi na Labské louce nad hranou Labského dolu, je o něco kratší a méně namáhavější než předchozí varianta. Čeká vás necelých devět kilometrů a převýšení asi 175 metrů.
Jako „hřebenový okruh“ pak můžeme zvolit variantu, kdy se necháme vyvézt kyvadlovou dopravou k chatě Špindlerovka, sedící ve Slezském sedle. Odtud můžeme s vozíkem (zčásti po silnici a cestě pod Čihadlem a dále pak po červené značce) absolvovat výlet k Petrově boudě (stále ve výstavbě) a zpět na parkoviště. Jedná se sice o trasu nejkratší, celkově pouze pětikilometrovou, zato s výrazným převýšením 236 metrů a několika namáhavějšími úseky, kde bude potřeba asistence doprovodu.
Pokud se přesuneme na Horní Mísečky, čeká nás výlet za hranice všedních dnů. Z parkoviště (pokud se bude vybírat parkovné, pak se pohybuje kolem 100 Kč za den) v Horních Mísečkách se vydáme po Masarykově silnici na parkoviště pod Zlatým návrším a odtud na nejvýše „po vlastní ose“ dostupné místo Krkonoš, a sice k Mohyle Hanče a Vrbaty. Odměnou za tuto cestu je za dobrého počasí báječný rozhled přes celé Krkonoše, část Jizerek a Ještědského hřbetu až po kopečky ve vnitrozemí. Z Míseček k Mohyle a zpět je cesta dlouhá deset kilometrů s převýšením 417 metrů. Pozor, dolů je to pořádný sešup, nezapomeňte proto na brzdy! Pokud byste chtěli ještě dál – až k prameni Labe, pak doporučuji využít kyvadlovou dopravu od Jilemnické boudy na Horních Mísečkách až na parkoviště pod Zlatým návrším a odtud po vlastní ose přes Mohylu po zelené značce na rozcestí nad Kotelní jámou. Dále po žluté k prameni Labe na Labské louce. Tato varianta měří něco před šest kilometrů a výškově budete překonávat něco kolem 80 metrů. Cestou přes louku U čtyř pánů a Labskou louku se vám budou otevírat úchvatné scenérie krkonošských hřebenů. Od pramene Labe se dá pohodlně dostat k Labské boudě a zase zpět na naši přístupovou trasu. Labská bouda, stejně jako Vrbatova bouda pod Mohylou, mohou posloužit jako občerstvovací stanice, případně útulna před nepřízní počasí.
Posledním tipem bude výlet do Harrachova, kde nás čeká nejdelší, ale patrně i nejmalebnější výlet. Z centrálního parkoviště (denní taxa příznivých 50 Kč za den) se vydáme po modré, která nás provede Mumlavským dolem kolem nejmohutnějšího krkonošského vodopádu až do závěru doliny, která se nazývá Krakonošova snídaně. Zde je v turistické sezóně otevřený kiosek se základním občerstvením. Čeká nás asi dvanáct kilometrů s překonáním 344 metrů. Dá se to však prodloužit na téměř sedmnáct kilometrů s překonáním celkem 570 výškových metrů, pokud to od Krakonošovy snídaně natáhnete až na Voseckou boudu (je to po cestě, kde jezdí cyklisté, takže jak říkali správně hoši z Rychlých šípů: „Co dokáže Široko, my dokážeme taky!“). Cesta vás provede krásným údolím s četnými přítoky potoků a potůčků a vyhlášenými Obřími hrnci v řece Mumlavě. Pokud máte zdatný a zručný doprovod, pak doporučuji – buď na začátku cesty, nebo při návratu zpět – velice opatrně sjet na lávku naproti Mumlavskému vodopádu a na chvíli beze spěchu spočinout „tváří tvář“ vodopádu. Bude to pro vás nezapomenutelný zážitek.
Všechny popisované trasy by měli zvládnout i rodiče s dětským kočárkem. Určitě ne s „golfáčem“ nebo nějakou městskou parádou, lepší variantou jsou zde bantamová kolečka, dobré odpružení a ruční brzda.
Přeji všem příjemné poježdění!
(Na východní Krkonoše se s kolečky vypravíme někdy příště.)