Petr Plaňanský
Dnešním časně podzimním výšlapem vás zavedu na místa, která spojují hned několik „K“ – jak jinak, když jsme v Krkonoších. Takže se spolu vypravíme za Kaskádami, Kapličkami, Křížky a Kameny. Je to možná k nevíře, ale to vše se dá stihnout během jednoho delšího putování po údolích a hřebenech našich nejvyšších hor.
Ačkoli Slezské sedlo dělí Krkonoše na Západní a Východní, budeme se pohybovat částí hor, kterou někteří označují jako centrální část. Na západě je ohraničena sedlem pod Smělcem (1424 m. n. m.), zatímco na východě Slezským sedlem pod Malým Šišákem (1440 m. n. m.).
Cestu nastoupíme ve Špindlerově Mlýně, nejlépe asi z parkoviště pod Medvědínem (kde nám opět zdražili parkovné na 150 Kč na den), případně můžeme vyjet z Vrchlabí autobusem až k Dívčí lávce, od níž vyrazíme po modré značce údolím Bílého Labe (směrem k východu), pod nejvyšší partie Krkonoš. Na počátku cesty mineme mladou dřevěnou strážkyni údolí, jejíž světlá kresba letokruhů vlivem horského počasí během několika let poněkud zešedivěla. Inu, i mladé dámy nám pomalu stárnou.
K chalupě u Bílého Labe to již známe, přesto stojí za to se znovu zastavit u několika malebných vodopádů a kaskád, které cestou míjíme. Novinkou posledního roku jsou cedule upozorňující, že se jedná o lokalitu chráněného vodního zdroje, tudíž se ke korytu řeky, k vodě a jejímu okolí chováme co nejohleduplněji a s patřičnou úctou.
Z cesty jsou dobře viditelné Velký vodopád, dále Velký skok a kousek pod Boudou u Bílého Labe pak vodopád Plotnový. Kromě nich se můžeme potěšit řadou nádherných zákrutů a větších či menších kaskád. Balvanový a Dlouhý vodopád nejsou k naší škodě z cesty příliš viditelné, dostat se k nim stojí určitou námahu. Nicméně při pohledu na klokotající a vířící bělostný proud vody nám bude hned jasné, proč se kdysi Bílému Labi říkávalo Bílá voda či Bělá.
Boudy u Bílého Labe jsou předělem našeho prvního mírného stoupání. Dále cesta, zvaná Weberova, pokračuje, sevřena zleva Suťovým svahem Čertova návrší a zprava stěnami Kozích hřbetů, aby se vyhoupla na Bílou louku, rozprostírající se mezi Luční horou a Stříbrným návrším. Zde vodu nabírá naše Bílé Labe. Dnes však touto cestou nebudeme pokračovat. Nechme si ji třeba na některý z výstupů na Sněžku.
Od Boudy u Bílého Labe, kde je možné se občerstvit, se stočíme směrem na sever, přesněji do dolu ležícího mezi Čertovým návrším (1471 m. n. m.) a Malým Šišákem (1440 m. n. m.), který nese přízvisko Čertovo, stejně jako zde klokotající strouha. Na ní je vybudováno obdivuhodné a skoro zapomenuté vodní dílo, které bylo jedním z mnoha ve zdejších horách a vzniklo z popudu Rakouského ministerstva orby mezi roky 1901-1902. Vybudováno bylo úsilím 120 vězňů z Mírova a Valdic a mělo chránit obyvatele hor i podhůří před náhlými povodněmi. Šlo o reakci úřadů na devastující povodně z let 1882 a 1897. Druhá povodeň připravila o život nepředstavitelných 120 obyvatel.
Vypravíme se tedy proti proudu zkrocené a opomíjené Čertovy strouhy. Přes četné peřeje, za nízkého stavu místy i přes suché koryto plné rudých kamenů, doputujeme až na konec cesty ke Kovárně, kde se kovaly, kalily, brousily a jinak upravovaly otupené nástroje dělníků. (U Kovárny používám velké „K“, přestože šlo o skutečnou kovárnu na úpravu nástrojů – tato malá dílna v přírodě se nakonec ujala jako pomístní název lokality.) Celou cestou nás budou provázet přehledné desky naučné stezky, na nichž je popis jak samotného vodního díla, tak i problematika povodní na horách. Samotná Kovárna se nachází téměř v závěru údolíčka, sevřena kamennými suťovými moři „tekoucími“ z jihovýchodního svahu Šišáku či z jihozápadního svahu Stříbrného hřbetu. Při pohledu vzhůru je jasné, že Šišák v zimě občas Kovárně nadělí nějakou lavinu.
Po krátkém odpočinku, který si v klidu hor můžeme dopřát, se vydáme Hollmanovou cestou, která o několik desítek metrů výše kopíruje údolí Čertovy strouhy. Po kratičkém stoupání cesta opět mírně klesá k rozcestí, kde navážeme na žlutou turistickou značku (stoupající z rokle od Budy u Bílého Labe). Na žluté nás čeká překonání asi 160 výškových metrů během dvou a půl kilometru. Na jednom místě přetneme silnici ze Špindlerova Mlýna na Špindlerovku a projdeme kolem Josefovy boudy k horské kapličce sv. Františka. Ta byla vybudována roku 2007 v samém sousedství Erlebachovy boudy. U kapličky, která je přístupná a je možno prohlédnout si ji i zevnitř, stojí za to chvíli posedět a pokochat se pohledem k jihu, do údolí Špindlerova Mlýna. To je zleva orámováno Železným vrchem a zprava Medvědínem. Mimochodem, u kapličky jsou příležitostně slouženy mše pod širým nebem.
Kolem Erlebašky se posuneme dále ke Špindlerově boudě (1200 m. n. m.), kde se napojíme na červenou hřebenovou cestu a vydáme se směrem k západním Krkonoším, nejprve na znovu vystavěnou boudu Petrovu. Cestou míjíme jeden z mnoha krkonošských křížků, tento konkrétní patří Jindřichu Strakovi s přízviskem Mário. Možná nás u něj napadne, kolik lidí v našich nejvyšších horách zemřelo – při práci, při nehodách, z hlouposti, nedbalosti či z jiných důvodů.
Odtud nás čeká náročnější stoupání, kdy na dvou kilometrech překonáme 285 výškových metrů. Výstup nám zpříjemní desky naučné stezky, které pojednávají o obnově krkonošských lesů. Každopádně půjde o nejúnavnější část naše společného podniku. Poslední stoupání, pokud se rozhodneme pro cestu na Dívčí a Mužské kameny, bude už mnohem pohodovější.
Nová Petrova bouda, u jejíhož rozcestí se můžeme zastavit a zahledět se směrem k Malému Šišáku, Čertovu návrší a Kozím hřbetům, vyrůstala od roku 2016 na zbořeništi. Původně zde stála chata, o níž existuje nejstarší zmínka už z roku 1790. Později zde stávala horská bouda a v jednom období dokonce i několik dalších staveb. Vše v roce 2011 nakonec shořelo a zbyly jen základy.
Od Petrovy boudy máme na vybranou ze tří směrů. Červená značka nás dovede nejprve k velmi malebným Dívčím kamenům (1414 m. n. m.). Jde o soustavu žulových bloků, které dosahují výšky asi 8 metrů. Podle pověsti zde zahynula mladá pastýřka. Další zastávkou jsou kameny Mužské (1417 m. n. m.), které tvoří asi 50 metrů dlouhou soustavu žulových bloků o výšce až 11 metrů.
Dívčí a Mužské kameny patří mezi „Tory“, stejně jako Tvarožník a Svinské kameny v nejzápadnější části hlavního hřebenu české části Krkonoš, tedy izolované žulové skalní útvary, věže či soustavy skal, které dosahují několika metrů, výjimečně několika desítek metrů. Mezi Tory patří i nedaleký Ptačí kámen či Pevnost u Davidových bud, tedy oblasti, kde se budeme za chvíli pohybovat. Dalšími výraznými Tory Krkonoš jsou například Harrachovy kameny nad Kotelními jámami nebo Polední kámen (Slonecznik) či Pielgrzymy na Polské straně pod Stříbrným hřebenem. Patří sem i velmi nízký kamenný blok těsně nad Sněžnými jámami – Krakonošova kazatelna.
Z Mužských kamenů sestoupíme do sedla nad Martinovou boudou (zvaného též sedlo Pod Smělcem). Po levé straně mineme pomníček Richarda Kalmana, ředitele pražské ČTK, který na tomto místě zahynul ve sněhové bouři v lednu roku 1929. V sedle si můžeme odpočinout a při nepřízni počasí se dokonce schovat do malého přístřešku, případně rovnou sestoupit po modré značce na Martinovu boudu. Zde, pokud je otevřeno, k našim „K“ můžeme přidat díky občerstvení další položky v podobě kulajdy a piva Krakonoše či nealkoholické kofoly. Následný sestup z Martinovky do Špindlerova Mlýna vede nejprve po modré a od rozcestí na Brádlerovy boudy po zelené značce a dovede nás až k našemu východišti, tedy Dívčí lávce. Jde o pořádný sešup, který je navíc poměrně táhlý, takže to pocítí i dobře trénovaná kolena. Trekové hole (případně bandáže kolen) jsou při tomto sestupu více než žádoucí.
Pokud jsme se na rozcestí u Petrovky rozhodli pro modrou značku, dovede nás nejprve na Ptačí kámen (1012 m. n. m.), zvaný Ptačinec a dále na Brádlerovy boudy, odkud to můžeme pustit dolů do Špindlerova Mlýna kolem Medvědí boudy, stejně jako v předchozím případě. Ptačinec nabízí půlkruhový rozhled zejména směrem ke Špindlerovu Mlýnu.
U Petrovky máme na výběr nakonec ještě do třetice, a sice vyrazit po žluté značce. Ta klesá přes Kapličku v Sedmidolí a Davidovy boudy, kde odbočíme neznačenou cestou na další Tor, tentokrát Pevnost. Ta nám nabídne nádherný kruhový rozhled všemi směry. Odtud tedy skutečně můžeme přehlédnout to podstatné z centrální části Krkonoš. Nakonec se vrátíme na žlutou cestu a seběhneme dolů k Dívčí lávce. Ať už jsme se rozhodli pro jakoukoli variantu, budeme mít v nohách určitě přes 20 kilometrů.
Pár poznámek na okraj: na cestě vás může potkat typicky krkonošský rozmar počasí – v údolí může být nádherně a na hřebenech fujavice, či naopak vystoupáte z nevlídného, zamračeného a vlhkého údolí, které se topí pod inverzními mraky, do krásného slunečného dne. Pro Krkonoše je charakteristické, že vás tyhle nečekané proměny mohou chytit jak v zimě, tak i v létě. Nepodceňte to a mějte v záloze i teplejší a nepromokavé oblečení.
A ještě k těm „Káčkům“: kapliček a křížků je v Krkonoších skutečně celá řada. Stojí za to si je vyhledat na mapě a pokusit se dohledat k nim i jejich příběhy. Některé jsou velice zajímavé ať už svou historií, či příběhem obnovy.