Cesta za prameny a vodopády

Petr Plaňanský

Voda je po vzduchu – bez něhož vydržíme minutku či dvě, a ti lépe trénovaní o nějakou tu chvilku déle – patrně tou nejstrategičtější přírodninou. Bez vody náš život není možný. Kolonizátoři našich hor si toho byli dobře vědomi už od samého počátku osidlování. Vodu potřebovali nejen pro sebe, nýbrž i pro své každodenní řemeslo (ať už to bylo dobývání nerostů, hutě či sklárny) a samozřejmě i pro dobytek. Řada chalup v Krkonoších (stejně jako na všech ostatních českých a moravských horách) je postavena u samých pramenů, studánek či stojí přímo na potocích.

Jak už jistě tušíte, dalším cílem našeho putování bude tentokrát voda. Je opravdu fascinující, že po některých horských potocích můžete proti proudu vystoupat až k jejich samotným pramenům. A cestou nezřídka narazíte na nádherné kaskády, či přímo na vodopády.

Už při jedné z našich minulých výprav jsem zmínil skutečnost, že se na území našich nejvyšších hor nacházejí hned tři nejvyšší vodopády republiky. Východní část hřbetu se chlubí druhým nejvyšším vodopádem: Horním Úpským, který má asi 129 metrů. Pramení na Úpském rašeliništi a do údolí pádí Úpskou roklí. Zato západní část hor vlastní dva: ten první (Pančavský 148 m) a také třetí nejvyšší vodopád republiky (Pudlavský 122 m). Problém je, že kromě horní části Pančavského vodopádu, nad níž je vyhlídka, jsou ostatní dva jmenované nedostupné. Naštěstí je těch vodopádů a kaskád v Krkonoších ve skutečnosti tolik, že jedna výprava nám zdaleka nestačí.

Při našem dnešním putování vás nalákám hned na několik docela příjemných i náročnějších vycházek. A aby toho nebylo málo, představím vám krásu i několika menších, i když poněkud hůře dostupných vodopádů.

Dnes začneme kratší procházkou, kterou však budeme moci protáhnout i na pořádný výšlap. Začneme v údolí za Strážným. Sem můžeme dojet buď autem a zaparkovat kousek od Jezerních domků, případně se svézt autobusem z Vrchlabí a vystoupit na náměstíčku ve Strážném.

Málokdo dnes ví, že od Jezerních domků (u nichž začínáme na parkovišti či kam seběhneme po červené ze Strážného) se dá vyjít na hřeben přímo po břehu Malého Labe, známého spíše pod jménem Klínový potok. Začínáme na zelené značce, avšak pod Hranostají skalou odbočíme na neznačenou cestu podél Klínového potoka, kde po necelých 3 kilometrech potkáme sice nízký, ale přesto krásný vodopád. Po neznačené cestě dojdeme na křižovatku pod Klášterkou, kde se napojíme opět na zelenou značku. A vystoupáme-li na louky obklopující Klínové boudy, budeme takříkajíc stát na samotných pramenech Malého Labe. (Kvalitu vody, která pramení na Klínové louce, jsem si přeměřoval pomocí přístroje. Zcela se potvrdila moje domněnka – její kvalita se blíží nezávadnosti kojenecké vody.) Po zelené značce pokračujeme až na rozcestí u Klínových bud, což bude asi dalších 2,5 km. Celkově nám tato část cesty bude trvat něco málo přes dvě hodiny. Klínové boudy nesou pojmenování podle tvaru odlesněné plochy, na níž oněch dvanáct chalup stálo. V roce 1903 měly dokonce vlastní školu a před 1. světovou válkou zde žilo 96 stálých obyvatel. Zpět se můžeme vrátit buď stejnou cestou, nebo si vybrat mezi dalšími třemi variantami sestupu. První, skutečně „hřebenová“ varianta, nás provede zpět k Jezerním domkům těsně pod vrcholem Světlého vrchu přes Zadní a Přední Rennerovy, Lahrovy a Hříběcí boudy (nejprve po žluté a pak po červené cestě). Počítejte se vzdáleností asi 5,5 km a časem kolem hodinky a půl.

Je zajímavé, že Rennerovy či Lahrovy boudy nesou jména rodů dřevařů, kteří přišli z Korutan a Tyrol, aby pro horské prospektory a hutníky těžili dřevo. V lesích si nejprve postavili jednoduché chýše, které později přestavěli na horské boudy a k nim nakonec připojili malá hospodářství s dobytkem.

Druhý sestup můžeme od Klínovek uskutečnit po modré cestě, která kopíruje údolí o něco výše po druhém břehu Klínového potoka. Vzdálenost i čas jsou podobné hřebenové variantě.

Konečně třetí, možná nejzajímavější návratová cesta, je poněkud delší a čeká nás na ní nejedno překvapení. Zavede nás nejprve k Chalupě na rozcestí (stále po zelené) – což je jedno z nejznámějších turistických útočišť v průběhu letní i zimní sezóny. Po případném občerstvení odtud po červené značce pohodlně přejdeme Liščí horu, ležící naproti Sněžce přes Pecké údolí. Na Liščí louce posléze odbočíme na žlutou značku k jihu a po ní dojdeme až na rozcestí k Černému potoku. Po zelené (která vede po živicové cestě, jež je zároveň i cyklostezkou) pokračujeme dále Liščí cestou (směr západ) a objevíme to, co je na Krkonoších zvláštní – některé místní názvy jsou v našich horách použity vícekrát. Po Liščí cestě se dostaneme na Zlaté návrší (které je o poznání nižší než to nad Labským dolem) a přejdeme Kotel (taktéž výrazně menší a méně rozeklaný, než je jeho známější západněji ležící jmenovec). Nicméně jarní nebo podzimní procházka těmito méně známými místy se nám odmění nádhernými barvami stromů a keřů. Ze zelené značky uhneme a pokračujeme po cyklostezce – to nám umožní nad Kotelským údolím přetnout jak Kotelský potok, tak i Rennerovu a Zineckerovu strouhu. Na asi půlkilometrovém úseku tohoto malebného horského koutu zažijete kouzelný okamžik, kdy se ocitnete zcela bez mobilního signálu. Z Liščí cesty později odbočíme na Lahrovy boudy a přes Lahrbusch a Hříběcí boudy seběhneme zpět k domkům Jezerním. Tato varianta nám cestu protáhne o dalších 14,5 km a musíme počítat s dalšími více než čtyřmi hodinami putování.

(pokračování v příštím čísle)