Daniel Voldřich

Člověk je tvor lenivý a nejraději by ležel. Jenomže aby uspokojil svá přání, touhy a základní životní potřeby, musí alespoň trochu pracovat. Bez práce nejsou koláče, to je obecně známo. Když se ale dnes podíváme kolem sebe, ony jsou ty koláče i bez práce. A celkem často, takže proč se snažit?

V době instantních polévek a mikrovlnek jsme si zvykli mít všechno rychle a hned. Ale co kvalita a chuť? Opravdu je vše rychlé zároveň dobré a kvalitní? Člověk je pod palbou reklamních kampaní, co všechno musí stihnout, co všechno zažít a co všechno mít. Kvantita tak válcuje kvalitu ve všech směrech.

Základní překážkou kvality bývá zpravidla čas. Všechno trvá moc dlouho, a když bych se do něčeho pustil kvalitně a poctivě (rozuměj pomalu), tak nestihnu plno dalších lákadel. Kde tedy najít motivaci začít?

Rozhodně to není lehké, ale není to nemožné. V první řadě je třeba přijmout postoj, že každý z nás je součástí velkého celku, na kterém se podílíme nejen spotřebou, ale i prací. Naše práce je součástí složitého procesu propojených činností lidské společnosti. Tyto činnosti na sebe navazují a finální výsledek a dopady svého snažení často ani nevidíme. V profesním životě nedá osvojení tohoto postoje tolik práce, protože jsou to činnosti, za které dostáváme mzdu.

Mnohem těžší je to však v osobním životě. Platí zde však stejný princip, že velké věci jsou vyvrcholením malých věcí, které ale v součtu trvají moc dlouho. Když se vrátíme k našemu přísloví s koláči, tak musím nejprve koupit mouku, vejce, droždí a jiné suroviny. Navíc nic z toho samo o sobě vůbec nechutná dobře. Začít s čímkoliv chce zkrátka pevné osobní odhodlání a víru ve výsledek.

Nejlepším příkladem takového postoje je farmář, který na jaře zaseje obilí. Práci musí vykonat, musí ji vykonat ve správný čas a musí ji vykonat dobře. A dělá to s vírou, že výsledek své práce ve formě bohaté sklizně uvidí až za několik měsíců. „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.“ (Ž 126,5-6)

Farmář dopředu neví, kde jeho vypěstované obilí skončí. Třeba z toho bude právě mouka pro naše oblíbené koláče. A je to právě farmářova důslednost, že dílo nejen začal, ale i s vírou dokončil. Když si pak uvědomíme dlouhou a složitou cestu vzniku obilného zrna, získáme až téměř osobní odpovědnost k jeho dalšímu zhodnocení. A v tom je ta motivace. Žádné koláče totiž nechutnají tak dobře, jako když si je upečeme sami. Ten pocit a chuť prostě stojí za to!

Tabita 2/2023