Veronika Salamonová
Odmalička jsem chtěla být učitelkou. Nejdříve v mateřské školce. V páté třídě mi řekli, že jestli chci jít studovat střední pedagogickou školu, musím hrát na hudební nástroj. Nejlevnější byla zobcová flétna. Poctivě jsem hrála až do osmé třídy, ale před přijímacími zkouškami mi řekli, že protože jsme „silný ročník“, k talentovým zkouškám přijímají jen ty, co hrají na klavír a housle, flétnisty ne. Byla jsem z toho nešťastná. Nevadí, budu učitelkou na prvním stupni ZŠ. Půjdu na gymnázium a pak na pedagogickou fakultu. Ve čtvrtém ročníku jsem si podala přihlášku na „pajdák“, maturovala jsem s vyznamenáním, ale chronicky jsem onemocněla s hlasivkami a lékařka mi odmítla dát zdravotní potvrzení ke studiu v oboru učitelství. Co teď? Tak jsem studovala angličtinu a příští rok to zkusila znovu. Ale záněty hrtanu se vracely a lékařka mi doporučení nedala ani tentokrát. Rozloučila jsem se s „kariérou učitelky“.
Mezitím jsem uvěřila v Pána Boha a začala hledat jeho vůli. „Hledejte nejprve Boží království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Matouš 6,33)
Zamilovala jsem si Pána Ježíše, jeho Slovo, modlitbu. V církvi jsme před nedělní bohoslužbou mívali modlitby „u cedulí“, kde byla rozepsána různá modlitební témata. Každý si mohl vybrat, za co se chce modlit. Pravidelně jsem se modlívala „za vládu a v moci postavené“, modlili jsme se za různé resorty, také školství, které jsem měla „hodně na srdci“. To jsem ještě byla svobodná a bezdětná. Po letech, když se nám narodily děti a dcera měla jít do první třídy, dozvěděla jsem se, že v naší zemi byla uzákoněna novinka – možnost domácího vzdělávání dětí. A tak jsem se na pět let života stala z Boží milosti učitelkou! Navzdory svému zdraví a hudebním dovednostem. Pán Bůh pro mě udělal zázrak. Žasnu a jsem mu za to nesmírně vděčná.
„Když se naplní touha, je sladko v duši.“
Co bylo pro mě nemožné, bylo pro Boha možné, protože pro Boha je možné všechno!