Jana Balvínová
Jana Balvínová (49 let)
- Vdova, manžel zemřel při sesuvu půdy v roce 2015
- dva synové, jedna nevlastní (ale jako vlastní) dcera, jeden vnouček
- Vede oddělení kvality ve výrobní firmě
- Mezi její záliby patří turistika, čtení a ruční práce
V létě roku 2015 jsme se vydali s manželem na dovolenou. Moc jsme se těšili na společný čas uprostřed majestátních hor. Předpovědi slibovaly krásné počasí. Brzo ráno jsme vyjeli na několikahodinovou cestu do italských Dolomit, aniž bychom měli sebemenší tušení, že můj úžasný manžel žije zde na zemi poslední hodiny svého života a že mně začne největší soužení mého dosavadního života.
Při odpočinku na parkovišti u lanovky se najednou spustil nečekaný liják. Schovali jsme se v autě, a protože takový déšť není nic neobvyklého, povídali jsme si o plánech na druhý den. Bohužel nový den zde na zemi pro mého manžela už nenastal. Dva kilometry od našeho auta se kdesi v horách utrhl kus půdy, který cestou do údolí nabral vše, co bylo v cestě. Strhl všechna zaparkovaná auta a obrovskou silou je valil do údolí. Točili jsme se v autě plném věcí a na zlomek vteřiny jsem manžela zahlédla naposledy. Najednou jsem visela z vraku auta na okraji deset metrů vysoké kaskády, půl metru od valícího se bahna, stromů a obrovských balvanů. Ta šílená síla živlu mě nenechávala na pochybách. Pokud se přihrne další vlna nebo mě zachytí některý z balvanů, tak spadnu dolů a zemřu. Dívala jsem se dolů a čekala jsem na smrt.
Asi za hodinu přestalo pršet, výška vedle mě valícího se bahna se nezvedala a já jsem v sobě našla naději, že se už nic dalšího neutrhne a já budu mít šanci přežít. Jen se nesmím poddat té strašné zimě a studenému větru. Je noc, ale pokud vydržím několik hodin do rána, určitě mě někdo najde. Jenže nikdo z lidí o mně neví, nikdo nemá informaci, že jsem tady a nemohu si pomoci.
Záchranáři, kteří se nakonec objevili a kteří mapovali rozsah sesuvu, byli překvapení, když spatřili moji ruku mávající z vraku. To, že našli živého, nijak vážně zraněného člověka kilometr od parkoviště, považovali za zázrak. Když jsem se s nimi za rok setkala, říkali, že na něco takového nikdy nezapomenou. A že i v těch nejzoufalejších chvílích je naděje, že na ně někdo čeká.
Druhý den mi policie přišla do nemocnice oznámit, že bylo nalezeno tělo mého manžela. Nelze zcela popsat, co jsem prožívala. Bolest, kterou jsem nikdy před tím nezažila, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Ale děkovala jsem Bohu, že jsem v bezpečí a že se vrátím domů k dětem aspoň já. Pak jsem si začala připomínat příběhy lidí, kteří prošli otřesnými zkušenostmi, a neotřáslo to jejich vírou. A naopak na dně velké bolesti prožili větší touhu poznat Boha než kdy předtím. Ač mi to v té chvíli připadalo nemožné, rozhodla jsem se jít touto cestou.
Nyní po více jak pěti letech jsem se naučila s bolestí žít. Změnila se. Bolest už není tak ostrá, ale ani zcela nevymizí. Za tu dobu se stalo v rodině hodně smutných i veselých událostí. Stala jsem se babičkou a synové dospívají v mladé muže. Život pokračuje a já vidím, že není růžový. Raduji se, že jsem ve svém trápení poznala opravdové přátele a že víra v Boha není záchranná berlička, ale mocná berla, s níž se dá život i přes všechna trápení projít vítězně a šťastně.
I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší.
Přejeme si dobré věci, jenže přání bývají většinou nerealistická. Všichni toužíme po dlouhém životě bez nemocí, bez vážných problémů, bez starostí a mezi lidmi, kteří se mají rádi. Ale existuje někdo takový? Možná v našem okolí jsou usměvaví lidé, ale mají tak krásný život bez ztrát a krizí? Ne, takový život nebývá. Člověk během života na svém těle pozná nemoci a bolesti, bývá v životě postaven do obtížných situací. Málokterý člověk je takový, že je všemi milován a miluje všechny lidi, které v životě potká. A s přibývajícím věkem se musí vyrovnávat i s úmrtím blízkých lidí.
V těžkých chvílích míváme spoustu otázek, nechápeme proč, nevíme, co máme dělat, těžko se srovnáváme se situací – hlavně v případech, kdy se staly věci nevratné. Mnozí se ptají, kde je Bůh, proč to dopustil, zda vůbec existuje. V modlitbě hledáme Boží blízkost, ale přes všechny bolesti zažíváme pocit, že Bůh je někde daleko. V těžkých chvílích života bývá cesta dlouhá, trnitá a pomalá. Je na ní potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti, než člověk někde ve skrytu objeví malou naději, která začíná rašit a růst. Je to zaslíbení, že Bůh je v tom s námi, rozumí nám a chce nás z temného životního údolí vyvést pečující a uzdravující rukou. A když se jednou ohlédneme za touto životní etapou, uvidíme jeho moudrost a lásku, aniž bychom to v době trápení nějak vnímali. A to je to Boží požehnání, poklad nalezený na trnité cestě. Ne zdraví, majetek, velká rodina, jak vnímáme požehnání lidským štěstím. Ale víra, které se držíme, že Bůh nás nikdy neopustil a nikdy se nás nezřekl. Je to ta naděje, která ve tmě zasvítí a my ji můžeme díky Ježíšově oběti znovu a znovu nacházet. V Ježíši Kristu máme průvodce, neboť tady na zemi žil a dobře ví, jak se ve světě poškozeném hříchem žije. Měl krátký život, neměl majetek, potkal se s mnohým lidským trápením, byl nenáviděn od lidí, přátelé ho opustili, zemřel mladý a krutou smrtí. Neměl nic z toho lidského štěstí, které si vzájemně přejeme. Proto si při výročích a svátečních příležitostech přejme navzájem hlavně Boží požehnání, víru v jeho blízkost ve všem, co budeme muset prožívat. Abychom se dokázali v životě smát i plakat a hledali správnou cestu u Ježíše, ať procházíme v životě radostným nebo smutným obdobím.
Tabita 1/2021