Luba Šťastná
Připravuji Tabitu a je konec srpna. Počasí jak vystřižené z reklamního letáku lákajícího na návštěvu mého města. Mimochodem, je to Kutná Hora, což je město opravdu krásné a stojí za návštěvu. Sedím na terase a snažím se všemi smysly nasát léto. Vůně, teplíčko, pohoda. Předpověď počasí neříká nic o tom, že by se to v dohledné době mělo změnit. Můj Morecast v telefonu mi ukazuje sluníčka, kam až předpověď sahá. Proto když se objeví mrak, tedy pardon, mráček, neberu ho vůbec vážně. Ani mě nevzrušuje, že je nad Vlašským dvorem, odkud k nám většinou déšť přichází. „Ne, teď přece nemůže pršet, teď nic takového nečekáme,“ říkám si a v klidu se pohroužím do své činnosti.
Střih.
To, co pak přišlo, bylo lehce podobné apokalypse. Vítr ohýbal stromy, voda se valila ze všech stran, do toho tma, náhlá zima, no prostě hrůza. A když odeznělo to nejhorší, změnilo se nebe na šedou deku, chrlící sice jemný, ale zato vydatný déšť. Další den se změnil v husté mrholení a vypadalo to, že slunce bude už jen vzpomínka na to, co jsme kdysi zažili.
Proč o tom píšu? Asi tušíte, že to netrvalo až tak dlouho a slunce se nesměle protáhlo mezi mraky. Nejdříve začalo vykukovat a pak svítit a hřát.
Napadají mě slova jedné starší písně:
Když oblaka zakrývají slunce,
přesto svítí dál na naši zem,
když přes mraky nevidíme hvězdy,
stejně září celým vesmírem.
To jen oko tvé, prostě nevidí,
ale srdce tomu věřit smí,
že nad mraky stále slunce svítí,
že se zase jednou objeví.
V tomto čísle najdete příběhy lidí, kterým přišel do života velký mrak. Ale dočtete se i, jak to bylo dál.tab.
3/2025