David Novák

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Př 13,24

Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí. Př 22,15

Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce. Př 29,15

Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 9-11

 Když čteme uvedené texty z Písma, pak nás možná napadá, že není daleko doba, kdy budou nějakým evropským výborem pro lidská práva vyškrtnuty z Bible, protože děti se přece trestat nesmí, jelikož tím snižujeme jejich důstojnost a sebevědomí, které hraje důležitou roli při tvorbě jejich osobnosti.

Jenže výše uvedené texty v Bibli jsou, a proto je třeba si položit otázku – proč? Jistě ne proto, aby nás nabádaly, jak dětem srážet sebevědomí, nebo jako návody na jejich mučení.

Jedním z východisek, jak se Bůh dívá na člověka, je, že je Jeho obrazem. Ale zároveň, že člověk není ve své podstatě dobrý. Nerodí se jako nevinný divoch, kterého pokazila až příroda a okolí, není nepopsaným listem papíru, ale má tendenci ke konání zla. Apoštol Pavel popisuje stav člověka mj. takto: „Vím, co je dobré, ale nedokážu to vykonat. V mé nejvnitřnější podstatě nepřebývá dobro.“ Toto platí nejen o dospělých, ale i dětech. Vždy to bude tak, že děti nemusíme učit zlé věci – lhát, odmlouvat, později kroutit očima, mít poslední slovo atd. (Pokud to neplatí o vašich dětech, pak vám srdečně gratuluji.) Proto potřebují to, co Písmo s nadsázkou nazývá uzdou (Př 29). Proč? Protože Písmo předpokládá, že co se líbí Bohu, nám často není vlastní.  Jedním, byť ne ideálním způsobem, jak zabránit zlému chování dětí a zároveň je nechat pocítit následky jejich chování, je trest.

Proč trest? Trest ukazuje, že se něco stalo špatně. Že ve světě existuje určitý řád a že jeho překročení je nežádoucí a přináší následky, které mi nejsou příjemné. V uvedených textech čteme, že pokud dítě jedná pošetile nebo bezuzdně, má přijít trest. Trest ho totiž může uchránit před mnohem horšími následky jeho jednání.

Základní zvěstí Písma je poselství o Boží milosti. To, co člověka motivuje, nemá být strach z Boha a jeho trestu, ale Boží láska. Totéž platí ve výchově, kdy strach z trestu nemá být hlavní motivací chování dítěte. Pouhý strach z trestu vede k zákonictví a přetvářce. K postoji, který by se dal shrnout do slov „nebudu to dělat, aby mě někdo nenachytal a nemohl mě potrestat“. Toto je uvíznutí na jakémsi nižším vývojovém stupni. Naopak pravým cílem je, aby dítě, potažmo dospělý, jednal dobře, protože je to jeho přesvědčení, protože si jisté dobré věci zvnitřnil, nikoli ze strachu z trestu.

Mám za to, že trest a láska se nevylučují. Dokonce je to naopak – vylučuje se netrestání a láska. Proč? Protože netrestající rodič dítěti sděluje, že neexistují hranice. Zároveň sděluje, že neexistuje ani žádná autorita, resp. jedinou autoritou je dítě. Toto se pak pochopitelně přenáší i do vztahu s Bohem, kdy najednou autoritou není ani Bůh. Stejně se toto přenáší do vztahu s druhými lidmi, kdy neuznávám jejich hranice.

Trestem vlastně odrážíme Boží charakter. Jenže je zde problém. Pokud je jediným atributem Boha Otce trest, pak je lepší se mu klidit z cesty. Aby měl trest smysl, musí přicházet od toho, o kom vím, že mu na mně záleží. Proto i když se trest nezdá příjemný, přijmu jej a náš vztah to neohrozí. Tedy trest není pomsta. Je-li trest vyvážen láskou, pak má smysl.

Sám přesně nevím, co znamenají slova „Bůh nás trestá“ a bojím se to aplikovat na někoho jiného. Nechci spojovat každou bolest, pokutu, nedorozumění s Božím trestem. To musí posoudit ten, koho se to či ono týká. Chci ale hledat, jakou míru trestu mám použít vůči svým dětem, proto aby mohly žít moudře. V kontextu výchovy nás Písmo vyzývá, abychom se trestat nebáli a pamatovali na to, že trestem můžeme svoje děti odvrátit od mnohých chyb.

Otázkou je jak. Některé trendy ve výchově místo trestu nechávají dítě nést následky toho, co udělalo. Pokud je následkem to, že mu z nějakého důvodu např. nedovolím dívat se na pohádku, pak je to hra se slovy. Já bych tomu řekl trest, někdo nesení následků. Já již řeším jiné věci, jako např. řízení auta u svého devatenáctiletého syna. Na nějakou výchovu je již pozdě, ale když bude řídit moje auto jak šílenec, nepůjčím mu ho. Je to trest, či nesení následků? Ať je to jakkoli, trestem, který se zřejmě u některých prolíná s následky a s nastavováním hranic, dítě chráníme. Zároveň si nepleťme trest s hysterickým řvaním na děti, mlácením, s psychickou manipulací. Plácnutí přes zadek malého dítěte ale není domácí násilí, stejně tak není psychický teror, když dítěti za trest na nějakou dobu zakážete třeba se dívat na pohádku. 

Přeji hodně moudrosti, jak v labyrintu výchovy obstát.