Lucie Vomočilová
Bydlíme na vsi a jsme za to Pánu Bohu moc vděční. Jako městská „náplava“ už skoro dvacet let poznáváme výhody a nevýhody venkova. Manžel se konečně dočkal vysněné zahrady, kde pěstuje věci jedlé, a já se dočkala zvířátek, a to hlavně nejedlých. Nejedlé máme i slepičky. Když ukončí snášení vajíček, mají u nás prima důchod. Čas od času tedy musíme doplnit stav slepic, aby stále byl přísun čerstvých vajec.
A tak jsme zakoupili čtyři nosnice. Až doma jsme zjistili, že jedna slepička má zvláštně zdeformovaný zobáček a nevíme, jestli s takovým „postižením“ bude schopná jíst a přežít. Ale pokud bychom ji vrátili, bylo nám celkem jasné, že by jí chovatelé nejspíše zakroutili krkem, a to by už nepřežila určitě. Slepička se však nevzdala a naučila se i s deformací žít, přijímat vodu i krmení. Jako ostatní začala snášet vajíčka a všechno bylo tak, jak má být.
Ale jednoho dne jí z našeho pohledu přeskočilo. Rozhodla se, že je kvočna a že jejím úkolem je vysedět další pokolení. Co na tom, že nemáme kohouta, bez kterého je takové rozhodnutí poněkud potměšilé. Ona si dál vedla svou a snažila se nám vnutit svůj pohled na své předurčení. Když už ta její tvrdohlavost trvala pár týdnů, podařilo se nám sehnat pár vajíček od kohouta čili násadu, kterou jsme tedy pod ni dali. A vlastně příliš neočekávali. Jenže, naše „postižená“ slepička prosadila svou a najednou se objevilo žluté kuřátko, které tato, v lidských očích nedokonalá, slepice dokázala vysedět, a jako správná maminka své děťátko zahřívá a učí důležitým věcem.
A protože miluji biblická podobenství, je naprosto přirozené, že mi Pán svým jazykem dal lekci o tom, že i nedokonalé si může použít. Stačí se jen dívat jeho pohledem.tabita 2/2025