Luba Šťastná

Na tento vtip jsem si vzpomněla, když jsem četla výborný článek Jakuba Limra, který najdete v tomto čísle. Je o naší omezené kapacitě.

Možná si po jeho přečtení řeknete: „Dobré, ale co já s tím, když toto musím a tamto musím, co já s tím?“ Také mě to napadlo. A pak jsem si vzpomněla na ten starý vtip. Měl to být vtip o lenosti a vypočítavosti, ale… Najednou mi nepřišlo, že je tato věta vtip, ale spíš výzva. Výzva k tomu, abychom se nesnažili vše udělat sami, i když to samozřejmě umíme nejlépe. (Tak dobře, tak rychle, tak pěkně jako já to nikdo neudělá a navíc, no, přiznejme si to, já potřebuji, aby mě lidé pochválili a uznali, jak jsem dobrý, co vše zvládám, ještěže mě mají.)J

Že je to výzva k tomu, abychom dokázali najít trpělivost nechat druhého dělat vedle nás a s námi.

Pro mne jsou v tomto velkým učitelem moje vnoučata, když spolu vyrábíme sušenky a sleduji, jak pod jejich upatlanýma ručičkama mizí lesk mé kuchyně a vše okolo začíná lepit. To si vždy vzpomenu na babičku mých dětí, která děti nejen nechala, aby si uválely vanilkové rohlíčky, ale která jim je i upekla. Když jsme se pak u slavnostně prostřeného stolu divili, odkdy dává babička do rohlíčků kakao, tak jen s úsměvem konstatovala, že tam kakao není, ale že to pekli kluci.

Pustit vedle sebe druhého vyžaduje trpělivost, odvahu, čas, sílu důvěřovat. Chce to i pokoru, když druhému necháme prostor, aby dělal věci jinak, než bychom je dělali my, nebo jinak, než bychom si to my představovali. A často to chce i sílu k odpuštění, když věci nejdou, když druhý zklame, když nás postaví na vedlejší kolej nebo si přivlastní naše zásluhy…

Někdy je těžké i zjištění, že nejsme ti nenahraditelní. Jsem v raném důchodovém věku a často pozoruji své vrstevníky, jak je pro ně těžké odcházet. Odejít ze zaměstnání, opustit něco, na co nemám už síly. Opustit některé koníčky, které mě už vlastně jen unavují, jen proto, abych si nepřipadal starý. Přitom se často okrádají o to, co mohou dostat. Co pro ně má Bůh připraveno, ale co je mine, protože na to v jejich životě není místo.

Snad můj článek nevyzní jako výzva k lenosti. Konečně, je tam – k práci se stav …, ne sedni si a nedělej nic. Jen si uvědomme, že druhý vedle nás musí mít také své místo.

Takže: „K práci se stav tak, aby se tam vešel i druhý.“ Dej mu prostor, důvěru, předej mu své zkušenosti, dej mu volnost dělat věci jinak.

Třeba pak budeš mít čas někoho navštívit nebo si v klidu přečíst nové číslo Tabity .

Tabita 3/2022