Martin Kop

Kazatel sboru Církve bratrské v České Skalici

Existují výrazy, které mi vytanou na mysli, kdykoliv se jako účastník sborového provozu setkám na novém působišti s něčím pro mě neznámým. Jedním z těchto výrazů je výše uvedený nadpis. Jeho autorem je můj bývalý kolega z předchozího zaměstnání, který slovy, že někomu ještě hoří vajgl na nádraží, vyjadřoval své rozhořčení nad nejrůznějšími chytrolíny, kteří v našem podniku pracovali jen krátce, ale už vymýšleli novoty a poučovali.

A tak si tento svérázný obrat připomínám, snažím se krotit své představy a přimět se k tomu, abych místním lidem naslouchal. Sžívání se společenstvím je přeci proces. Člověk prý na místě zapustí kořeny, až když se mu vymění všechny buňky v těle. A to prý trvá sedm let. Jsem tedy v procesu domácnění. Jsem zde totiž pouhý rok, tudíž mám před sebou ještě dlouhou cestu. Na to se však nemohu vymlouvat. Jako kazatel mám sloužit a spolu se staršími vést sbor. Učím se za pochodu a připomínám si přitom rady, kterých se mi během mého života dostalo od druhých lidí. S jejich pomocí se snažím určit ten správný směr. Rád bych se s vámi o některé z nich, které považuji za nejdůležitější, podělil.

Jak zdůrazňuje bratr David Novák, základem kazatelské služby je kázání, pastorace a vedení. Pořadí je možné uzpůsobit podle obdarování kazatele. Pokud však nebudeme dbát na tyto tři, pokud se do nich nezapojíme a pokud nepřidáme špetku administrativy, nebude to fungovat. Trochu v tom plavu, ale snažím se o to, aby kázání a služba druhým byly cestou, z níž vzejde spíše formace než informace.

Druhá rada, která se mi stále znova připomíná, pochází od mého mentora z doby vikariátu, kazatele Daniela Komrsky: kazatelé přicházejí a odcházejí. Lidé ve sboru by však měli zůstávat a kazatel by jim k tomu měl být svou službou nápomocen. Měl by sjednocovat, a ne rozdělovat. Musím na to myslet, když mám nějaký „úžasný“ nápad, který se mi nakonec nepodaří prosadit. Je to opravdu záležitost, za kterou je třeba bojovat do krveprolití, nebo se jedná jen o mé zbožné přání? S tím také souvisí otázka, jestli lidé odmítli můj nápad, nebo mne samotného. Beru si k srdci rady apoštola Pavla z 2. Kor 6,1–10 a učím se si to srovnat.

To třetí, co se mi pravidelně vybavuje, jsou slova jedné starší sestry kazatelové. Když jsme hovořili o tom, že je třeba, aby do společenství přicházeli noví lidé, řekla mi, že to nejdůležitější není být evangelistou, ale mít lidi ve společenství rád. Pokud je budu mít rád, to ostatní půjde samo. Slovenský kazatel Šaňo Barkóci popisuje, jak ho kdysi jeden ruský kazatel uprostřed všech jeho mnoha aktivit zastavil a řekl mu: „Víš, je potřeba udělat ohýnek, udržovat jeho plamen, mít u něj volné místo a druhé pozvat, aby se přišli ohřát. A oni přijdou.“

Jsou to kroky víry. Sázím na to, co nevidím, a čekám na Ježíše Krista, že vezme můj krůček vážně a něco udělá. Držím se toho, že je třeba směřovat k němu. Zůstávat okolo něj. Vždyť on spojuje lidi v jedno společenství a vysílá nás k dalším, abychom se učili milovat Boha tím, že milujeme bližního. Vždyť tehdy budeme pravdiví v lásce a porosteme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno (Ef 4,15–16).

A právě tam chci dojít. Jestli se to podaří? Nevím. Jsem na cestě. A co víc,  bydlím necelých sto metrů od nádraží.