Jana Frantíková

Dopisuji seznam. Myčka, prádlo prát, věšet, rozmrazit ledničku, dát péct maso, zalít kytky (a aha, přesadit chudinku kaktus)… doprčic, seznam už je dlouhý spíš na měsíc než na týden, ale jsou to všechno věci, co chci stihnout dneska. Do toho se ozve kňouravý dětský hlas: „Mami, já se nudím, co mám dělat?“ Naštěstí už dcera není ve věku, kdy by mořila: „Pojď si se mnou hrát.“ Nudí se, protože má omezený čas na mobilu, čtení ji nebaví a do domácích prací se nehrne. Ráda ji zabavím, přesadit kaktus se chystám už druhou sezonu, zatím je chudinka vždy na posledním místě v seznamu prací. „Já se nudím,“ na mě volá ze svého pokoje, a když na ni křičím, že může přesadit kaktus, volá na mě: „Co?“ – s představou, že já pustím všechno z rukou a přiběhnu za ní, abych jí to zopakovala. Zabavovat kaktusem se nechce. Ani moje nabídka, že by mohla žehlit anebo se učit, nenašla patřičnou odezvu. „A co bys tedy chtěla dělat?“ ptám se v podstatě zbytečně, protože odpověď znám. Chtěla by sedět u jakékoliv obrazovky, popřípadě jíst u toho nějakou sladkost.

Tak teď nadhazuji otázku. Jak moc se máme starat o to, aby se naše děti nenudily? Jasně, souvisí to s věkem. Dětem předškolního věku vymýšlíme program, plánujeme volné chvíle, ale také chceme, aby si uměly samy (nebo spolu) hrát. Děti na střední škole ráda zaměstnám kdykoliv domácí prací. Jenže ty obvykle doma skoro nepotkávám. Jejich nabitý program (i kdyby to bylo jen postávání na rohu s jiným či jinou) jim neumožní ani vynést koš na smetí.

Takže teď budu mluvit o školácích. Není nic otravnějšího než nudící se dítě. Dá se tomu předejít? Trochu ano. Snažím se svým dětem trochu nastrukturovat volný čas.  Vím, že dítě má také potřebu nedělat nic a jen si tak v klidu „hnít“. Ale když je toho času na tuto činnost příliš, pak máte doma rozložené nebo agresivně otrávené dítě. Záleží na jeho povaze. Takže volný čas dítěte vyřeší kroužky. Dítě se zabaví a vy máte také chvíli volného času pro sebe (např. na domácí práce). Naše děti si kroužky mohly vybrat samy, i když my rodiče jsme měli právo veta. Určovala to hlavně cena kroužku a dojezdová vzdálenost. Pokud na kroužek začaly chodit, trvala jsem na tom, že se do konce roku dochodí, i když „nejlepší kámoška“ tam chodit přestala. Ale je pravda, že můj syn, který si vybral hru na kytaru, měl v červnu stejné cvičení jako v září. Největší úspěch měl synův fotbal. Chtěl na něj chodit za každou cenu a já jsem byla hodně proti. Neměla jsem nejmenší chuť vozit ho každý víkend po Česku na zápasy a neměla jsem ani chuť to financovat. Syn hrál za klub, který měl sponzora (výše našich příspěvků byla zanedbatelná) a cestování na zápasy řešil sám. A je pravda, že fotbal hraje dodnes i v dospělém věku a ještě tím na táboře a Sport campu slouží Hospodinu. Zatímco výtvarka (krásně kreslí), kam jsem ho strkala proti jeho vůli, dokud se jednoznačně nevzepřel, v jeho životě žádnou roli nehraje.  Za největší oběť mateřství považuji, že jsem všechny své biologické děti prostrkala hudebkou, každý den s nimi cvičila na různé hudební nástroje včetně trubky. V dospělosti to nijak zvlášť nezúročily. I když syn po maturitě odjel do ciziny i se svou budoucí ženou. Jazyk neuměli a tak nikde nesehnali zaměstnání. Syn je oba uživil hraním na flétnu (v zemi, kde je to folklór, nikoliv žebrota). A to se učil na klavír. Stejně jako Dalibora ho naučila hrát nouze. Moje pěstounské romské holčičky místo na hudební nástroje chodily na tanečky, to jsme doma nemuseli procvičovat a byly dost úspěšné. Tak nevím, jak to s těmi kroužky vlastně je.

A co víkendy? Za mého dětství jsme v sobotu dělali generální úklid. Naše děti s námi o víkendech jezdí do lesa a na vodu. Ne vždycky rády. Ale učí se překonávat překážky a věřit sobě i druhým, že se náročné situace dají zvládnout. Není potřeba chystat na každý víkend dětem posvícení nebo Matějskou pouť. Já jsem jeden čas chodila s dětmi do kina na dětské promítání a pak do cukrárny. Chtěla jsem jim udělat hezkou sobotu. A unavené děti byly pak tááák protivné. To už by snad bylo lepší, kdyby se doma nudily. Být rodičem prostě není snadné. A žádná jednoduchá rada k dispozici není.

tabita 2/2024