Luba Šťastná

I když nepíši Cestománii, začnu tím, že vás upozorním na možnost jednoho příjemného výletu.

Letos na jaře jsme vyjeli k Sázavě na výlet kolem Stvořidel. Dojeli jsme do Vilémovic, kde není problém zaparkovat u vlakové stanice. Odtud jsme jeli vlakem do Smrčné. Samozřejmě že je možné přijet přímo Posázavským Pacifikem, jak se této trati léta říká. Ze Smrčné se pak jde kolem Sázavy zpět do Vilémovic. Čeká vás asi 7 km malebné cesty podél Sázavy kolem peřejí na Stvořidlech. Ti, kteří jako já vyrostli na knihách Jaroslava Foglara, se mohou nostalgicky zasnít na místech, kde stály tábory známé Dvojky (oddílJ) a která byla svědkem nejen dobrodružných her, ale i krásných přátelství. Pro ty méně romantické jsou po cestě tři bufety s možností se najíst a napít.

Tolik Cestománie – a teď proč píši.

Šli jsme brzy na jaře, kdy keře a stromy ještě nezakrývaly výhledy na řeku. Protože letos bylo již zjara mimořádné sucho, nevalila se řeka přes peřeje, jak má jindy v tomto období zvykem. Tam, kde jindy hučí zběsilý proud (opravdu, i velcí kluci se dokázali na lodích strachy rozplakat) se letos voda posouvala podstatně pomaleji. Seděla jsem na kameni a dívala se na vodu. Najednou jsem si uvědomila, že se dívám na několik proudů.

Prostředkem se hnala voda prudce. Valila se přes kameny, padala přes vodní prahy, cákala do stran, občas vypadala skoro nebezpečně. Rychle, rychle, dopředu.

Pak tu byly vody, které z hlavního proudu trochu uhnuly, natekly do klidných míst, kde kameny z řeky vytvořily malá jezírka. Tady bylo vidět i nějakou rybku, občas tam přistála divoká kachna. Voda tam klidně zpomalila, vytvořila jakési zátiší a pak pomalu mezi kameny vytekla, aby mohla spěchat dál.

A třetí proudy vody si to zamířily někam ke břehu. Tam se zastavily, jako by zapomněly, že řeka má někam téct. Pomalu omývaly břeh, kde hlína lačně nasakovala vodu, aby ji pak mohla poskytnout devětsilu, křivatci, orseji, travám, rákosům i vrbám.

Seděla jsem na kameni a přemýšlela. Jako bych v tu chvíli neviděla řeku, ale obecenství, ve kterém žiji. Jsme jeden sbor, jedna církev a přitom jsme tak rozdílní.

Jsou tu lidé, kteří jdou za vizí, stále chtějí vše posouvat dopředu, dávat směr, rychlost, svěžest.

Jiní jako by zakotvili v klidné tůňce, kde tvoří podmínky pro ostatní, aby měli kde spočinout. Abychom měli to svoje „doma“, kde je nám dobře.

A pak jsou ti, kteří přinášejí vláhu a život těm, kdo jsou okolo nás. Kteří předávají něco z toho, co neseme. Kdo vidí, kde je vyprahlo, a přináší tam vláhu.

Co je nejdůležitější? Nevím a asi to neví nikdo. Myslím, že nejdůležitější není nic. Protože všechno je zapotřebí. Každý má své místo a svůj úkol, své tempo a své způsoby.

Vody Sázavy se za pár kilometrů spojily a společně tekly k cíli. To je podstatné.

Tab. 2/2026