Milé čtenářky a milí čtenáři,
zvát vás před Vánoci do chlívku nevypadá příliš zdvořile. Vždyť všude kolem vládne slavnostní atmosféra, pozlátka čokoládových mikulášů v regálech nás o tom ujišťují už minimálně od října (a to ještě v tom lepším případě), manželky přemlouvají své chotě, aby nainstalovali důmyslný osvětlovací systém celého domu nebo alespoň balkonu či smrčku před domem, kolegyně v práci se předhánějí, která koupila okázalejší adventní věnec, všude dokola ozvěna tradičních, a tedy do nekonečna se opakujících koled. Tak takhle nějak vypadají Vánoce v našem českém ateistickém doupěti. Nebo jinak řečeno – tohle z nich zbylo.
Kdo by v téhle době myslel na zapáchající příbytek hospodářských zvířat. Něco neatraktivního, neosvětleného, odkud se rozhodně neline vůně vánočního cukroví. Ale právě v tom spočívaly první Vánoce – setkat se s židovským králem tam, kde by ho nikdo nečekal a nehledal. Nedívat se na zářivé hostince těch šťastných pocestných, kteří si to v životě vždy uměli nějak zařídit, aby neskončili ve chlévě, a navíc v požehnaném stavu. Nemyslitelné! Namísto působivých světelných efektů jen betlémská hvězda. A kdo nehledí k nebi, ten ji nikdy neuvidí! Ale ta nebeská hvězda vedla k cíli – k tomu největšímu daru, který byl kdy lidem pod sluncem dán.
V tomhle světle ten chlév zas nevypadá tak špatně. A co my? Koho a kde hledáme? Bližního, který je v tomto pozemském životě pohodlně usazen, se kterým se příjemně povídá, ochutnává u kávy vánoční cukroví, nebo jsme ochotni vykročit i tam, kde narazíme na problémy, lidská zranění, životní zklamání, neúspěch, výčitky, pochyby a utrpení? Ale možná právě tam na nás čeká Ježíš, protože dávat je požehnanější než brát. A to i tehdy, když máte pocit, že už jste pomohli tolikrát a váš bližní padá do stejných osidel zas a znovu. Ale kdo může říct, kdy je pro něj od Boha připraveno vysvobození?
Advent patří všem, všem, kteří o něj stojí, kteří na nebi vyhlížejí hvězdu Božího vedení a jsou ochotni jít třeba i do chlívku. Alespoň apoštol Pavel tam chodil, soudě podle toho, co píše v 1. Korintským 1,26: Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
Ve zbytku tohoto i v celém příštím roce vám ze srdce přeju, abyste tu nebeskou hvězdu na svých cestách nepropásli.
Milena Krumphanzlová