Věra Šnofláková

         Také už jste slyšeli tu větu: „Pokud chceš pobavit Pána Boha, tak mu určitě řekni o svých plánech.“ Právě to jsem učinila jednoho sobotního rána při rychlé modlitbě, protože než se bude odpoledne konat oslava narozenin našich dětí, tak musím zajet koupit jedině tento chleba a jedině v tomto pekařství, uvařit oběd, který si oslavenci přejí, nachystat občerstvení, přesně tak, jak zní instrukce, dodělat dort přesně dle zadání, uklidit i nejmenší smítečko… Náš pes se mě celou dobu snažil přesvědčit, jak bláznivý nápad to je!

         Tak jsem se celé dopoledne honila za těmi pomíjivými pozemskými statky, aby všichni kolem mě (a především oslavenci) byli naprosto šťastní. Ale velmi rychle jsem došla k poznání, že zavděčit se všem není v lidských silách a přiznat si, že já něco nezvládnu, bylo pro mě v ten okamžik ještě horší. A když se po dalších deseti minutách přišla zase nejmladší dcera zeptat, „kdy už konečně přijede babička s dědou, teta se strejdou atd.?“, (což provozovala od 5 hodin ráno), byla jsem velmi hrdá na svůj nápad, že kdyby mi okamžitě pomohla, tak jí to čekání mnohem lépe uteče a budeme spokojené obě (což dnes už jasně vidím jako další důkaz, jak je naprosto marné jen lidské konání). Dcera s nadšením souhlasila, jenže tohle jí nešlo a tohle taky ne, z toho už ji bolí ruka, tak to dál dělat nebude a dle naprosto odlišného vývoje situace se měnila i její nálada. Já místo pomoci viděla jen další hromadu nepořádku navíc, který budu muset zpacifikovat, než přijedou hosté, a dceři jsem to samozřejmě nezapomněla náležitě zdůraznit. Mé tělo (nebo spíše má lidskost) si umínilo, že ani po dvou nočních rozhodně spát nepotřebuje a vše do posledního puntíku zvládne a určitě nepotřebuji nikoho prosit o pomoc (i když nabídky byly).

         A když někoho napadne taková bláhovost, že sám vše dokonale zvládne, pak místo, aby si užíval radost, že jsme se zase všichni společně sešli – tady a teď, celý tento čas, který nám byl dán, že můžeme být po dlouhé době zase všichni spolu, tak dotyčný – má maličkost, přemáhá šílenou únavu, neustále sleduje, zda někomu něco nechybí, zda všichni vypadají, když ne šťastně, tak aspoň spokojeně…

         Pane, dnes už naprosto chápu, že to chtělo pořádnou ránu, abys mě probral, a že ten beton v tom sklepě pořádně tvrdý byl, jak jsem zjišťovala následující dny, kdy jsem se pravé strany obličeje nemohla ani dotknout. Ale dobře mi tak, protože pořádná rána bylo přesně to, co jsem v danou chvíli potřebovala, aby se mi konečně „rozsvítilo“ v té mé palici, co je pro mě a mou rodinu skutečně nejdůležitější v životě.

         V nemocnici mi moc hodná paní doktorka oznámila, že jsem si způsobila parádní otřes mozku a určitě si mě tu nechají – no, co se dá dělat, stejně bych jim doma spíš překážela, než pomáhala. A následovala další otázka: „Víte, jak se to léčí?“ Naprostým klidem – žádné čtení, žádné koukání na televizi, do mobilu, žádné přemýšlení – naprostý klid. Hmm, to je hezký, co já tu celou tu dobu budu dělat, když nic nesmím a všechno mi zatrhli? Tak budu jen v klidu ležet – jenže chvíli to jde a pak se začnou vkrádat vtíravé a neodbytné myšlenky: Nešla jsem do toho sklepa z těch schodů moc rychle? Fakt jsem byla tak strašně unavená? Dalo se tomu předejít?  Neříkali, že nemám přemýšlet? Ještěže jsem to odnesla jen otřesem mozku, vždyť to mohlo dopadnout mnohem hůř. Pane, díky, že jsi mne ochránil.

         Jako poděkování se pomodlím – to je nápad, já jsem na to přišla: já se mohu modlit! A k tomu nepotřebuji ani mobil, ani televizi, protože tohle přece umím nazpaměť! A nebudu přemýšlet. To jsem si původně myslela. Rozhodně na to nejsem hrdá, že mi tak utíkaly myšlenky (Kdo jim teď doma uvaří? Kdo vypraví ráno nejmladší dcery do školy, když jedou na výlet? Kdo s nimi udělá úkoly? Kdy už budu moct jít do práce?) od takové krásné modlitby, ale nemohla jsem si pomoct.

         Nejspíše těmito myšlenkami, možná následkem pádu, jsem se dokázala vystresovat natolik, že má latentní tetanie, která spoustu let pokojně spala, se rozhodla probudit s plnou silou. Po propuštění z nemocnice jsem dělala vše, co mi lékaři doporučili, abych se co nejdříve v plné síle (to jsem si myslela já) vrátila k normálnímu životu před úrazem. Nicméně šílené bolesti hlavy mě neopouštěly a pro mě z naprosto nepochopitelného důvodu následoval další pád – tentokrát naštěstí ne tak dramatický, i když týdenní pobyt v nemocnici si vyžádal.

         Když mě po týdnu pustili domů, nemohla jsem zamhouřit oka (což jsem před úrazem nikdy nezažila) a celou noc mi to šrotovalo na plné obrátky: Kdy já se konečně uzdravím, kdy já se do té práce vrátím? Co pro uzdravení ještě mám udělat, aby to už bylo?

Po této neklidné noci a modlitbách za všechny, na které jsem si vzpomněla, začalo svítat. Protože ráno začínám modlitbou chval a pak úryvkem z Písma, který nám všem ze skupinky Sievers posílá jedna moc hodná paní, čtu: „Důvěřuj mi a nedělej si starosti, protože já jsem tvá síla! Jsou úkoly, které nemusíš zvládnout dnes ani zítra. Zanech je tedy budoucnosti a vrať se do přítomnosti ke Mně…“ A první, co mě napadlo: Já si tady nad tím lámu hlavu celou noc a stejně jsem nic pořádného nevymyslela – a stačí začínat každý den s Pánem a hned mám jasné řešení. A to načasování – přesně v okamžik, kdy tu radu zoufale potřebuji! Ano, důvěřuji ti a dávám ti celý svůj život! Modlila jsem se ještě dlouho, naprosto upřímně z hloubi svého srdce, a najednou jsem cítila, jak se nádherný pokoj vlévá do mého srdce, hlavy, každého kousku mého těla. Tento večer se mi usínalo úplně blaženě v Pánově náruči.

         A následující ráno čtu: „Žij především v mé přítomnosti. Postupem času si přestaneš všímat toho, kde zrovna jsi a s kým, protože zaměříš svou pozornost na Mě.“ Ano, Pane, přesně tak to chci z celé duše a z celého svého srdce! Připravil jsi pro mne cestu, která je i navzdory četným protivenstvím cestou plnosti života a pokoje. A dnes už si zcela uvědomuji, že není samozřejmostí, co jsem tak samozřejmě brala, že není samozřejmostí mít možnost v klidu a pohodlí svého domova důvěrně rozmlouvat s Tebou.

         A konečně snad začínám chápat důvody svého pádu: Kolik času věnuješ Mě a kolik tomu, abys měla navařeno, uklizeno? A uvědomuješ si, že veškerý čas máš ode Mě a vůbec by to tak třeba nemuselo být? Čemu všemu přes den dáváš přednost, než máš večer čas chvíli na Mě? Takhle to opravdu chceš, po tom, co jsi zažila? A naprosto jasně mi došlo, že bez radikální změny u nás doma to nepůjde.

          Až nápadně rychle jsem zjistila, že nemusím dělat vše sama, abych si uchovala získaný pokoj a více času na modlitbu. Že mohu poprosit druhé o pomoc a reálně zařídit, aby to fungovalo. Že na všechny úřady nemusím chodit já osobně, ale úplně klidně mohu někoho delegovat nebo to vyzkoušet z domova on-line a ten ušetřený čas pak strávit ve společnosti toho Nejlepšího. A když jsem si konečně přeplánovala, kdy a s kým budu trávit čas, až překvapivě rychle se začala měnit k lepšímu i situace u nás doma.

         Pane, díky, že mě denně ujišťuješ o své nekonečné lásce. Své nekonečné lásce. „Jsem s tebou neustále a s láskou o tebe pečuji. To je nejdůležitější, co potřebuješ ve svém životě vědět. Nejsem omezen časem ani prostorem a navěky jsem ti zaslíbil svou Přítomnost. Nemusíš mít obavy z budoucnosti, protože Já už jsem v ní. Proto si nedělej starosti o zítřek.“ Naštěstí už jsem schopna Ti plně důvěřovat, protože naprosto jasně vím, že Ty se o mě postaráš, že mi dáš ve správný okamžik poznat, co budu potřebovat, abych šla po cestě, kterou Ty jsi mi naplánoval.

         Bylo mi jasné, že nezklameš. „Nezapomeň, že tvá radost není závislá na okolnostech. Někteří nešťastní lidé žijí uprostřed okolností, které by jim druzí mohli závidět. Nabývej síly i ve své slabosti. Tvoje křehkost není ani trestem, ani známkou nedostatku víry. Naopak ti, kdo jsou slabí jako ty, musí žít z víry a spoléhat se na to, že je provedu každým dnem.“

         A i když jsem stále ve stavu nemocných a práce neschopných, dnes už díky této škole života dokážu toto dlouhodobé omezení prožívat s důvěrou a plnou odevzdaností do Božích rukou.

Tabita 1/2025