Pavel Černý
Doba koronavirová nám změnila život a nastavila zrcadlo. Nouzový stav nás uvěznil v našich domovech. Mnozí z domova pracují, děti se učí u monitorů počítačů. Venku jsme zahaleni rouškami a při rychlejší chůzi zakoušíme nedostatek vzduchu. Bolavé je, že nemůžeme navštěvovat nemocné, vězněné, seniory a ani členy svých sborů a přátele. Zprávy v mediích se zúžily na počty nakažených, provedené testy, počty vyléčených a zemřelých. Jiné zprávy se téměř neobjevují, i když politické a vojenské procesy ve světě pokračují a média o nich mlčí.
Kolik se toho zastavilo v našich životech! Někteří jsou ohroženi ekonomicky a jiní jsou frustrovaní z domácí karantény. Někteří těžce zápasí s ponorkovou nemocí. Církve se pružně adaptovaly na internetové bohoslužby a komunikaci. Počty připojení a stažení přenosů vysoce převyšují počty pravidelných účastníků na bohoslužbách. Přes internet je možné inkognito navštívit celou řadu sborů a církví. Dokonce vzrostly i prodeje Biblí. Je to známka určité duchovní otevřenosti, nebo pouze lidské zvědavosti? To všechno se v příštích dnech ukáže, pokud pandemie bude ustupovat.
Co nás tato doba naučila, nebo nás stále ještě učí? Mnoho lidí si uvědomilo, že lidská civilizace narazila na své hranice. Nejen, že nedovedeme poručit větru a dešti, jak po tom toužili ideologové komunismu. Tvrdě jsme narazili na bariéru nezkrotných epidemií, na které dosud není spolehlivý lék. Zároveň jsme narazili na problémy živé přírody, která zvyšujícími se teplotami a rostoucím suchem, vysílá zoufalé signály po lepším zacházení a hospodaření. Kdyby některá politická garnitura oznámila, že musíme snížit hospodářský růst o 5–10 %, tak by okamžitě padla. Nyní to za nás udělala pandemie. HDP přece nemusí za každou cenu stále růst. Omezení průmyslu a cestování letadly a auty snížilo emise.
Jak zareagujeme na výzvy koronavirové krize a velkého sucha? Myslím, že každý věřící člověk přemýšlí nad životem a prožívá zodpovědnost za svoji generaci, ale také za generace další. Mnozí měli v karanténě příležitost číst Bibli, modlit se, hovořit v kruhu rodiny, nebo pomocí internetu s dalšími. Co máme dělat? Jak máme změnit svůj život? Epidemiologové mají rozdílné názory na další vývoj, ekonomové se liší ve svých odhadech, politické strany mají různé pohledy na řešení současné krize. Nedávno mě zastavilo první blahoslavenství, které Ježíš vyslovil. Blahoslavenství je literární útvar, který se objevuje v mudroslovné literatuře, jakou jsou knihy Přísloví a Kazatel. Tento druh literatury byl vždy obrácen do praktického života. Často se tam objevují otázky: Co je v lidském životě důležité? Co je smyslem života? Jak vypadá šťastný život? Blahoslavenství obvykle obsahují paradox – nečekané až šokující tvrzení, které posluchače překvapuje. Tento útvar použil Pán Ježíš Kristus. Lidé by tenkrát, stejně jako dnes, pověděli, že blahoslavený, a tedy šťastný je ten, kdo má pořádný plat, pevné zdraví a velký majetek. Přesto i my zjišťujeme, že někdo, kdo se pohybuje na existenčním minimu, ale má např. hodnou manželku, může být mnohem šťastnější než milionář, který má doma pěknou Xantipu. Xantipa byla žena filozofa Sokrata a její jméno se stalo synonymem pro vrtošivou, hašteřivou, hádavou, a dokonce i zlou ženu.
Pán Ježíš neřekne, že blahoslavený je ten, kdo má dobrou práci, pěkný domov, hezkou rodinu… Řekne něco provokativního. Kolem učedníků byl tenkrát již shromážděn zástup lidí. Určitě tam byli lidé nemocí, byli tam bezdomovci, žebráci, byli tam lidé, kterým se zhroutil život. Byli tam lidé, kteří hledali pomoc a cestu jak dál. Ježíš poví: „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské“.
Kdo je chudý duchem? Jsou to ti, kteří se pro Krista všeho vzdali? Jsou to mentálně hendikepovaní? Nebo jsou to ti, kteří jsou materiálně chudí? Mnozí vykladači Písma se shodují, že jde o lidi, kteří nemají své vlastní duchovní bohatství a jsou pokorní. Za Ježíšem šli lidé, kteří po něčem toužili, kteří něco hledali, něco potřebovali. Ježíš je přijímá, blahoslaví je a říká, že jejich je království nebeské. Být chudý duchem znamená uznat svou vlastní chudobu, svůj „duchovní bankrot“ před Bohem. Znamená to uznat, že jsme hříšníky, kteří se vědomě i nevědomě podílejí na nedobrých mezilidských vztazích, kteří jako součást společnosti působí pandemie, ničí svěřenou přírodu a místo Boha uctívají sami sebe.
Chudý duchem je celník, který vstoupí do chrámu a volá: Pane, buď milostiv mně hříšnému“. Naproti tomu blahoslavený nebyl sbor v Laodikeji (Zj 3,17). Pán církve mu píše: „Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všecko a nic nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.“ To je přesný opak prvního blahoslavenství. Vždyť z Laodikeje znělo: „Jsem bohatý, mám všecko a nic už nepotřebuji.“ To byli lidé, kteří neměli chudobu ducha. Současná krize nám nastavila zrcadlo a ukázala, že je něco špatně. Volejme jako jednotlivci i společně: Pane smiluj se! Dej mi sebepoznání! Ukaž mi, že bez Tebe nemohu dál. Mít Boží království předpokládá uznání vlastní chudoby. Hledání další cesty naší civilizace bude pokračovat. Království nebeské není útěkem, ale zakotvením života.
ThDr. Pavel Černý, Th.D. je evangelikální teolog a kazatel Církve bratrské