Rozhovor s Karlem Řežábkem, pastorem KS Plzeň

  • Co tě přivedlo k běhání a co ti tato činnost přináší?

K běhání mě přivedla knížka Sedm návyků vysoce efektivních lidí, což je velice odpudivý název. Je to kniha, kterou jsem původně vůbec nechtěl číst. No, přečetl jsem a dodnes se řadí k mému TOP TEN mezi knihami. Její autor Steven R. Covey v ní propaguje soubor návyků a sedmý návyk se jmenuje ostření pily. Autor zde říká, že když má člověk tupou pilu, mnohem víc se nadře a udělá mnohem méně práce. Když tvrdí, že nemá čas pilu si naostřit, vlastně si protiřečí, protože s ostrou pilou vykoná mnohem více práce za mnohem kratší čas. Covey argumentuje, že pokud se člověk chce rozvíjet, měl by se rozvíjet jak v oblasti duchovní, duševní, tak i fyzické. Pokud nějakou oblast zanedbá, stane se jeho tupou pilou, stane se jeho limitem. A to mě oslovilo. Já jsem do té doby vždy argumentoval biblickým veršem, že tělesné cvičení je malého užitku. Je to verš, který používají často lidé, kteří neradi cvičí😊.

Byl jsem si vědom, že se rozvíjím duchovně a duševně, ale věděl jsem, že fyzicky vůbec nic nedělám. Přemýšlel jsem o tom a říkal jsem si: „běhat určitě ne, to v žádném případě“ – a začal jsem chodit. Každý den jsem chodil od domu přes kopec k rybníku a zpátky, dohromady asi 5 km. Chodil jsem to každý den a už jenom to, že jsem začal chodit, mě začalo rozvíjet, a to i v těch oblastech duchovních a duševních. Zjistil jsem, že mnohem víc vydržím, že mám jakoby mnohem víc nabité baterky na to být s lidmi, víc se jim věnovat. Viděl jsem, že to funguje, a začalo mě to bavit, začal jsem zjišťovat, že se mi to i líbí. Pak jsem si ale říkal: „co kdybych trochu popoběhl. Jenom po té rovině“. Kousek jsem popoběhl a říkal si: „tak tady ten kopec nevyběhnu, ale do půlky by to mohlo jít…“ Jak jsem chodil každý den, běhu přibývalo. A tak jsem vlastně začal běhat. Je to pro mě jedna z nejvíce nabíjejících činností, která mi umožňuje vydržet větší zátěž.

  • Jak jsi přesvědčil ženu, aby běhala s tebou, a co to přineslo pro váš vztah?

To bylo zajímavé, protože já jsem ji vůbec nemusel přesvědčovat. Jsem vztahovým koučem. Přednáším o vztahových dovednostech. Jedna z těch dovedností je uvědomit si rozdíl, při čem muži rozvíjejí svůj hluboký vztah a při čem ženy. Ženy rozvíjejí hluboký vztah tím, že si s někým povídají. Muži rozvíjejí hluboký vztah s tím, s kým něco společně dělají. Se ženou jsme si o tom víckrát povídali a zjistili jsme, že nejlépe prožitý společný čas je pro nás chodit spolu na výlety. Začali jsme tedy dělat geocaching. Krásně se to propojilo, protože jsme spolu něco dělali a zároveň byl prostor si spolu povídat. Když moje žena viděla, že je pro mě to běhání důležité, chtěla i tuhle činnost se mnou začít sdílet. Ale měla samozřejmě obavy, že nebude dost rychlá, že mně nebude stačit. Ujistil jsem ji, že pro mě je důležitá právě skutečnost, že to bude dělat se mnou: „Poběžíme podle tebe, trasu uděláme podle tebe, poběžíme tak dlouho, jak chceš…“ Nevyvíjel jsem žádný tlak, aby běhat začala, ale chtěla tu činnost sdílet se mnou. A tak jsme začali.

  • Poslední otázka je hlavně pro naše čtenářky. Máš nějakou radu jak běhat, aby to nebolelo, ale aby to přinášelo radost?

Je důležité dobře začít. Tím „dobře“ myslím, začít po malých krůčcích. To znamená nestanovit si rovnou nějaký velký cíl. Je nesmysl si říct, že budu běhat každý den 10 km. Četl jsem, že když si člověk snaží vytvořit nějaký návyk, a běhání je dobrý návyk, stačí, když si každý den nejdříve třeba nazuje běžecké boty a jen v nich obejde dům. A udělá to každý den. Je to úplný pidikrůček. A pak si třeba řekne, že zkusí každý den běžet třeba pět minut a zbytek půjde. Po dvou týdnech si řekne, že už je to nuda, tak zkusí přidat na deset. Pokračuje po maličkých krůčcích. A co je důležité? Odměňovat se. Odměnit se za každý pokrok.  Čtrnáct dní běhám každý den deset minut – koupím si něco, co mi udělá radost, dám si dortík…

Protože ty malé krůčky vedou k tomu, že najednou to, k čemu jsme se museli přemlouvat, co se nám nechtělo, kde jsme překonávali nějaký odpor, jde vlastně samo. Je to podobné jako s čištěním zubů. Když jsme byli dětmi, tak nás rodiče museli pořád kontrolovat a honit nás do koupelny, abychom si čistili zuby, ale pak se z toho stal návyk a už na to nespotřebováváme žádnou energii. Najednou je to samozřejmé. A takto se dá vypěstovat návyk na běhání. Pak to vůbec nebolí, protože to je pozvolné. Člověk se cítí líp, vidí, že mu to dělá dobře. Baví ho to. Takže si potom třeba i přidává. Nebo si třeba řekne, že mu to stačí. Mám kamarádku, která běhá kilometr nebo kilometr a půl. To je v pohodě. Odreaguje se tím, na chvíli vypadne od malých dětí a funguje to.

Nejdůležitější je, aby člověk běhal pro radost. Aby to nebylo z povinnosti či proto, aby třeba nějak vypadal.

Prostě pro radost. Je to příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu, vidět něco krásného, udělat něco pro své tělo. A to jsou samé dobré věci.

Tabita 2/2022