Žijí jako uprchlíci ve své vlastní zemi. Namačkáni, bez soukromí, bez prostředků, bez mnohého, co je pro nás samozřejmostí. Lidé z Doněcké oblasti, kteří utekli před válkou.

Přinášíme vám rozhovor s manželi Káťou a Ruslanem. Přátelé je pozvali do Čech a tím jim darovali čas, kdy se mohli nadechnout a odpočinout si.

Můžete se našim čtenářům krátce představit?

• Jsme křesťanská rodina z města Pyrožnak v Doněcké oblasti. Ruslan (39 let) je plynař, Káťa (32 let) pracovala jako operátorka. Máme 3 děti – Sergeje (7 let), Mášu (10 let) a Váňu (13 let). Čekají na nás ještě dvě děti, které nám po porodu zemřely.

• Říkali ti Ruslan Čech, jak jsi k této přezdívce přišel?
  • Před 15 lety jsem byl v Čechách za prací. Žil jsem tu asi rok. Když jsem se vrátil, o Čechách jsem vyprávěl, zpíval jsem české písničky a ani jsem o tom nevěděl, že lidé, když se někdo ptal „Jaký Ruslan?“, tak odpovídali “Ruslan Čech“. Ruslan je u nás dost časté jméno, a proto jsem dostal přezdívku Ruslan Čech.
• V Čechách jsi žil na ubytovně?
  • Zpočátku ano, ale pak jsem musel z ubytovny utéct a asi půl roku jsem žil v rodině pastora Křesťanského společenství.
• To zní dramaticky, co se stalo?
  • Zpočátku to bylo na ubytovně dobré, ale pak se stalo, že jsem se připletl k tomu, jak dva Ukrajinci mlátili dva Litevce. Když jsem se mezi ně postavil, prožil jsem opravdu Boží ochranu. Jeden z nich přišel ke mně a povídá: „Nevím proč, ale nemůžu tě bít“. Pak tam ale začal boj. Přišla opilá parta z jiného města, a koho uviděli, toho zbili a sebrali mu peníze. Seděl jsem na posteli a modlil se, co mám dělat. Když ke mně přišli, najednou se mně jeden člověk, který byl opravdu silný, zastal. Pak se mě ptal, jestli mám peníze. Popravdě jsem mu přiznal, kolik mám, a slyším, jak mi říká: „Ruslane, uteč“. V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak mi pastor říkal: „Ruslane, jestli ti bude těžko, uteč. Můžeš k nám přijít v kteroukoliv hodinu.“ Byla noc, už nevím, v kolik hodin to bylo, když jsem zvonil u pastorova domu.
• Pak ses vrátil na Ukrajinu. Zůstaňme ještě v období před válkou. Jaký vidíš rozdíl mezi životem tady a na Ukrajině?
  • Na Ukrajině bylo pro mnoho lidí nejdůležitější vydělat peníze. Protože životní úroveň je tam mnohem nižší, mnoho lidí odjíždí za prací a hodně energie věnuje zajišťování obživy. Nedostatek mění lidem charakter. Někomu k horšímu, někomu k lepšímu. Ale bída lidi hodně ovlivňuje. Když máte dostatek, je vám i lehčeji u srdce. Ukrajinci též žijí hlavně pro svou rodinu a nejsou příliš otevření k dalším lidem.
• Vydělal sis nějaké peníze, vrátil ses na Ukrajinu, oženil se, postavil dům, narodily se vám děti … a začala válka. Vy jste žili v Doněcku. Za jak dlouho jste dospěli k tomu, že musíte „utéct“ z válečné zóny?
  • Káťa: Válka začala ve Slavjansku, to je 50 km od nás. A děly se hrozné věci. Mnoho lidí umřelo, byli zabiti mnozí křesťané. A já dostala velký strach. Ani ne za sebe, ale za své děti. A tak moje první myšlenka byla: „Ruslane, pojď se modlit, ať víme, co máme dělat. Zda nás Bůh chce ochránit tady, nebo máme ujet“. Tak jsme se modlili tři měsíce. V době prázdnin jsme dovezli děti k babičce a sami byli doma a modlili se. Bylo to těžké. Já měla dobrou práci, která mě bavila, první práci po mateřské, Ruslan měl dobrou práci v dobrém kolektivu. Měli jsme krásný dům, na kterém jsme deset let pracovali. Bylo to moc těžké rozhodování. Modlili jsme se, aby nám Bůh třeba ve snu ukázal, co máme dělat. A opravdu, třikrát nám Bůh ve snu řekl, že je třeba odjet. Tak jsme vše zařídili a za dva dny odjeli k Ruslanovým rodičům do Umani. Stále jsme ale byli na vážkách – vrátit se nebo ne. Až poslední den před tím, než by bylo třeba se vrátit, jsme byli v srdci ujištěni, že máme zůstat a nevracet se.
• Co bylo pro Káťu, jako pro ženu, při odchodu nejtěžší a co je nejtěžší v současnosti?
  • Bylo to moc těžké, hodně jsem plakala. Tam zůstalo vše, co jsem do té doby znala. 32 let jsem nebyla jinde, zůstal tam náš domov. Tady žijeme v dvoupokojovém panelovém bytě, na 28 čtverečních metrech sedm lidí. Rodiče a nás pět. Byla jsem v cizím bytě, v cizí kuchyni … Bylo to moc těžké.
• Co děti – chodí do jiné školy? Našly si kamarády?
  • Dětem se moc stýskalo. Nechaly za sebou školu, kamarády, domov, vše. Teď už je to lepší, zvykly si jak děti, tak i my. Ale často prožíváme pochybnosti – domů nebo zůstat… Ale vždy, když přijdou pochybnosti, prožíváme ujištění: Bůh nás vyvedl, povede nás dál. Slyšíme: „Nepřemýšlejte kam, povedu vás.“
• Je možné ve vašem novém domově sehnat práci?
  • Káťa: Já práci neseženu. Kdykoliv se nějaká práce objeví, vypadá to dobře až do chvíle, kdy zaměstnavatel zjistí, že jsme z Doněcka. Pak se nějak vymluví. Ruslan má práci na podzim a v zimě, když dělá revize kotlů. Rodiče nám hodně pomáhají. Mají velkou zahradu, která nás živí.
• Vždyť žijí v paneláku! Je běžné, že lidé si pěstují potraviny na svých zahradách?
  • Ano, hodně lidí má zahrady a pracují na nich. V zaměstnání dostávají nízké mzdy a tak se snaží uživit takto. Je to už deset let, dlouho před válkou, kdy k nám jednou přijel biskup a říkal nám: „Naučte lidi pracovat rukama. Naučte je pěstovat a vyrábět. Přijde doba, kdy to bude nezbytně potřeba.“
• Vy jste se mohli přestěhovat k rodičům. Mnozí takové štěstí neměli. Kam jdou ti, kteří nemají nikoho jinde na Ukrajině? Jsou tací, kteří se musejí vrátit?
  • Jsou lidé, kteří se vrátili, protože neměli kde žít. Ale často našli rozbité domy a utíkali znovu. Někteří nemají dost prostředků, a tak se stěhují postupně podle toho, jak se válka rozšiřuje. Věřící lidé často přijmou jiné rodiny, ale jsou tací, kteří nemají kam jít.
• Když by bylo na vás, co byste teď chtěli?
  • Káťa – domůůů…
• Myslíte si, že konflikt může brzy skončit?
  • Ruslan: Myslím, že to komplikuje fakt, že se lidé nechtějí smířit.
• Poslední dobou u nás mnoho lidí prožívá strach. I když je u nás mír a dostatek, lidé vnímají nebezpečí, které se může přiblížit. Co byste jim poradili?
  • Káťa: Před válkou jsme pomáhali mnoha lidem. Dnes si ale říkám: Kdybych věděla, že bude tak zle, tak bych pomáhala mnohem víc. Ještě víc bych vkládala poklady do Boží pokladnice.
• Na závěr se zeptám na zcela „neválečnou“ věc. Máte pro svoje manželství nějaké společné motto?
  • V Bibli je verš – Přísloví 21,31. Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina. My musíme dělat, co je na nás – připravovat koně pro den vítězství, a Hospodin ho dá.