Vendula Edith Vahalíková
Mezinárodní vězeňské společenství
Věříme, že každý člověk je jedinečný a vzácný. Každý lidský příběh je plný radosti, bolesti, pádů i vítězství. Každý člověk, ať už je jakýkoli a udělal cokoli, má důstojnost, která mu nemůže být vzata. Jen bývá často skrytá. Proč? Protože ji v tom člověku nevidí druzí lidé – a někdy ji v sobě nevidí ani on sám.
Slova mají obrovskou moc. Ta negativní se do nás zarývají hlouběji než ta pozitivní. Slovo je jako meč, který umí zasáhnout ta nejzranitelnější místa v nás. Zažili jste někdy, že vám někdo řekl něco, co vás hluboce zabolelo? I když taková slova přijdou od cizích lidí, bolí to. A co teprve, když zazní od někoho blízkého… Kolik krásných slov musíme slyšet nebo si sami sobě říct, aby to přebilo tu jednu jedinou negativní větu?
Předsudky nám někdy brání vidět naproti sobě člověka. Jeho chyby nám ho jakoby zakryjí a najednou má pro nás jen nálepku: to je ten alkoholik, zloděj, rváč, násilník… vrah. Ale není člověk víc než jeho selhání? A možná – není člověk i víc než jeho úspěchy?
Zamýšleli jste se někdy nad tím, kolik je kolem nás lidí, kteří ve vlastní důstojnost už nevěří? Kteří nad svým životem rezignovali? A zamýšleli jste se někdy nad svou vlastní hodnotou?
V Mezinárodním vězeňském společenství se setkáváme s lidmi, nad kterými už jiní zlomili hůl… i s těmi, kteří to vzdali sami se sebou. Učíme se žít v paradoxu: aby ti společností zapomenutí byli v našich očích co nejvíce viditelní.
A nakonec z těch setkání odcházíme obohacení my sami – jejich konkrétními příběhy. Jako u muže, který se opakovaně vracel do vězení a nemohl se z toho kolotoče vymotat. Když se na nás obrátil s prosbou o pomoc, viděli jsme jeho obrovskou touhu po změně, ale zároveň i hlubokou bolest a strach z lidí. Schovával se ve squatech. Během společného času a doprovázení jsme ale sledovali, jak postupně rozkvétá. Šlo to po malých krůčcích. První malá brigáda… pak nemoc… nový restart. Až dostal příležitost k dobrému bydlení a práci. A dnes? Má stabilní zaměstnání, které ho baví, a naši pomoc už nepotřebuje.
V ten moment vyjde najevo, že důstojnost v něm byla po celý čas. Jen potřebovala někoho, kdo ji v něm znovu uvidí.tabita 3/2026