Marie Faldynová
Seděla jsem na autobusové zastávce a děkovala Bohu za krásný večer. V zapadajícím slunci se třpytila zámecká věž. Mraky za ní vytvářely zvláštní růžové a temně fialové obrazce. Po šedivém deštivém dni se zamračená obloha rozjasnila a bylo příjemně, vlaho, slunečno.
Nebylo to jen počasí, co mě potěšilo. Moje díky patřily Bohu za celých posledních dvacet let života. Uvěřila jsem ve čtyřiceti a nebylo to v situaci, kdy jsem byla štěstím bez sebe. Naopak. Nevěděla jsem jak dál a jediné, co jsem nevyzkoušela, byl Bůh.
A Hospodin mi odpověděl, odpovídá mi celých těch dvacet let. Trpělivě mě napomíná, usvědčuje, povzbuzuje, hýčká mě svou péčí. Je to jen jeho milost, že mohu jako důchodkyně opatrovat staré lidi. V dnešní krizi, kdy se tak těžko hledá práce, podporuji syna na vysoké škole. Je to jen Boží milost, že jsou se mnou spokojeni a že mě dcera jedné babičky, o kterou se starám, pochválila. Vím, že ta pochvala patří Bohu. Za tu dobu, co mě vede, mě na tuto službu připravil. Odpovídá mi na modlitby, učí odpouštět, řeší to, s čím si nevím rady. Kde bych byla, kdyby mě nezastavil? Kolika lidem bych ještě ublížila svou prchlivostí? Kolik neodpuštěných zranění by mě dnes trápilo? Jak by se mi líbil důchod v paneláku bez služby lidem, kteří mě mají rádi? Kolik povzbuzení bych měla pro druhé, kdybych byla sama nešťastná?
Nevím, jak dlouho budu tuto práci dělat a co mě čeká. Ale mohu věřit Bohu, že mě povede, že mě ve zkouškách naučí něco nového, že mě potěší, když s tím budu nejméně počítat. A že mi dá ještě spoustu příležitostí se o tyto zkušenosti dělit. Mám se prostě pořád na co těšit!Tabita 3/2026