Doma
Luba Šťastná
Nedávno mě překvapila jedna známá, když mi řekla, že si často vzpomene na mé rady o úklidu, o nichž jsem psala v Tabitě. Už jsem si na článek opravdu moc nepamatovala, a tak jsem zalovila ve svém PC šuplíku. Našla jsem ho. Byl v prvním čísle a psal se rok 2011. Přečetla jsem článeček s úsměvem – „tak toho bych se měla víc držet“. Nemusí to být ani návštěva neočekávaná, která mě dokáže vyvést z míry. Jak často zbytečně plaším, dělám si starosti a hrotím to tak, že prohlašuji, že by bylo lepší, kdyby k nám nikdo nechodil. Pak si ale uvědomím, že by mě netěšilo, kdybychom žili uzavření, sami pro sebe. Jsem moc ráda, že náš dům je otevřený a modlím se, aby u nás lidé nacházeli vše, co potřebují. Myslím, že k tomu přispívá i to, jak to u nás vypadá. Mým koníčkem bylo vždy zařizování bytů. A ano, jsem vděčná, že mohu bydlet krásně. Někdy jsem se ptala Pána, zda to není špatně, že mi záleží na tom, jak to doma vypadá. Odpovědí mi byla i slova jednoho staršího bratra kazatele:
„Pořiďte si hezké věci, to není hřích. Není špatně mít pěkný nábytek. Ale když vybíráte stůl, myslete na to, aby se u něj mohla najíst i vaše návštěva. Když kupujete sedací soupravu, přemýšlejte, kam si sednou lidé, kteří k vám přijdou.“ Zároveň vím, jak je důležité mít své útulné místo, kam si v klidu s manželem sedneme, třeba s knihou a něčím dobrým k pití či mlsání. Těší mě, že když přijedou vnoučata, mají u nás své místo a vědí, že tu je jejich druhé „doma“. A já přitom při jejich příjezdu nemusím po bytě přesouvat „vzácné kousky“ mimo jejich dosah. Ano, mám moc ráda svůj domov. Není to domov na ukazování, je to domov, ve kterém se žije. Kde je nám dobře spolu, s lidmi i s Pánem.
Tabita 3/2026