Petr Plaňanský

Přemýšleli jste někdy o čase, který je nám vyměřen? K následujícím řádkům mě přiměly dvě zvláštní okolnosti: před třemi dny jsme si přivezli domů do péče čtyřdenního chlapečka. A za tři dny jdu na poslední cestu vyprovodit spolužáka, který zemřel v 58 letech. V jednom týdnu si tak mohu znovu připomenout, že časné putování každého z nás má jasně vymezený svůj počátek a zatím neznámý, ale zcela jistý konec.

Představte si před sebou 8 krejčovských metrů. Správně se říká „krejčovská míra“, protože každý ten „metr“ ve skutečnosti měří metr padesát. Dá se jednoduše spočítat, že pokud jeden centimetr představuje pouhý jeden měsíc života, pak každá jedna krejčovská míra znamená 12,5 roku našeho života.

Oněch 8 krejčovských metrů představuje celkem 100 let života. To je věk nejstaršího muže, kterému jsem kdy popřál k narozeninám. Tehdy mi dovolil, abych jej objal a mně najednou došlo, že spolu s ním objímám dějiny své země. Tento muž ztělesňoval celé jedno století a přežil několik režimů: od CK rakousko-uherského mocnářství, přes první republiku, okupaci, komunistický režim až po současný demokratický stát.

Podle toho, co je zapsáno v Bibli, máme za to, že se Mojžíš dožil 120 let, což je skutečně výjimečný věk. Bible nám však v Žalmu 90 nabízí mnohem běžnější věk lidského dožití, který víceméně odpovídá současnému trendu: „Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.“

V témže Žalmu je pak vyslovena prosba: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“

Pokud se podíváme na statistiku, pak se v naší zemi muži dožijí v průměru asi 77 let a ženy 83 let. Když to zjednoduším, tak těch 6 krejčovských metrů představuje 75 let života.

Jsme-li dětmi, čas většinou moc neřešíme. Prvních přibližně dvanáct a půl roku si můžeme dovolit být dětmi. V židovské tradici zhruba v období mezi 12 až 13 rokem dívky i chlapci přecházeli mezi dospělé (podobné to kdysi bylo v evropské křesťanské tradici, kterou známe, při konfirmaci či biřmování).
U nás do 25 let získáváme vzdělání a připravujeme se na produktivní věk. Když jsme mladí, připadá nám, že nás nemůže potkat něco takového jako stáří. (Vynechejme smutnou skutečnost, že někteří jsou dětmi klidně do 40 nebo 50 let…)

Následujících 40-45 let (po té pětadvacítce) jsme v produktivním věku, zakládáme rodiny, vychováváme děti, budujeme svou pracovní kariéru, pečujeme o stárnoucí rodiče a získáváme společenské postavení (klasická „sendvičová generace“).

Když se podívám na statisticky průměrný věk dožití a pro zjednodušení zůstanu u těch 75 let, tak moje situace vypadá následovně: mám před sebou přibližně nějakých „180 centimetrů“ života. Ale je dost dobře možné, že to bude méně, nebo dokonce více (ty dva krejčovské metry navíc – do rovné stovky), to nevím. Tu druhou hranici života nezná nikdo z nás. Čas je naše nejhodnotnější deviza. Problém je, že nevíme, kolik jí ještě máme k dispozici…

Pro srovnání: chlapeček, kterého jsme si v týdnu přivezli, má v současné chvíli odžito zhruba „dva a půl milimetru“ z těch šesti krejčovských metrů.

Osobně doufám, že čas, který mám ještě před sebou, mi bude stačit k tomu, abych získal moudrost srdce a dokončil vše, co dokončit mám.

Možná se ptáte, proč se zabývám tak zvláštními úvahami. Jednoduše proto, aby nám došlo, že ve chvíli, kdy předstupujeme před Boha nebo jsme se svými blízkými, je náš čas nesmírně vzácný. A také to, že ke svému životu nemůžeme nic přidat, jak to ostatně říká i Ježíš v souvislosti s tím, abychom se zbytečně kvůli některým věcem nenervovali: „…kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“

A také proto, abyste nikdo z nás nenechával věci na dobu „AŽ“. Žádné „až“ (až budu mít dost peněz, až tohle či ono vykonám, až budu v důchodu…) nemusí nikdy nastat. Chceme-li udělat něco smysluplného, udělejme to, pokud možno, bez odkládání. Abychom to stihli!

Platí tedy, že každý čas prožitý v Boží přítomnosti, stejně jako s druhými lidmi, je projevem velkolepé Boží milosti a je to jedinečná a neopakující se příležitost.

Na závěr vás chci povzbudit k velmi osobní otázce: Co smysluplného uděláš s časem, který ti ještě zbývá?

Tab. 2/2026