Kateřina Supíková
Hitem onoho léta se pro naše děti stal oheň. Vytrvale tahaly z lesa chrastí, fascinovaně hleděly do plamenů, foukaly do žhavých uhlíků, opékaly chléb a nadšeně zahrabávaly do popela brambory. Spát se chodilo hodně pozdě, všichni a všechno „vonělo“ dýmem, ale nikomu to nevadilo.
Sledovala jsem hladový plamínek olizující velké poleno a přemýšlela o symbolu ohně – o lásce. Taky je třeba ji zažehnout, je nutno přikládat, aby nevyhasla, její žár dokáže popálit a bez kontroly ji vítr pokušení může roznést na místa, kde způsobí neštěstí… Sledujíc děti připravující na horkých kamenech v otlučeném kastrůlku čaj, vzpomněla jsem si na slova jednoho obyvatele Východu pronesená k Evropanovi: „My postavíme na oheň studenou polévku a ta se pozvolna ohřeje. Vy stavíte na studenou plotnu horkou polévku a ta časem zchladne…“ Jak je to s mou láskou k mému muži? Nechladne náhodou na studené plotně?
Tab. 2/2026