Milena Krumphanzlová

Již skoro dvacet let bydlíme v domě s velkou zahradou. Toto velké požehnání má ovšem i své mušky, neřkuli mouchy či můry. To musíte – posekat trávník, odvézt trávu, zalívat, stříhat keře, okopávat a odplevelovat, sbírat slimáky, čistit okapy, opravovat propadlou dlažbu, vyměnit rozpadlé zábradlí, překopat trativody, hrabat listí atd. – a to jsme se nedostali ještě ani za vchodové dveře. Ačkoli to vypadá téměř nereálně, že bychom něco podobného ve víru všech těch údržbářských prací vůbec stihli, přesto takhle s mým mužem jednou sedíme na terase u kávy s pohledem upřeným na fasádu. Hm, je nehezká, popraskaná, místy odpadává – stručně řečeno, je škaredá, snad dokonce ohavná. Oba ale víme, že nám nezbývá čas ani energie (a v té době s dvěma malými dětmi ani peníze) na komplexní řešení. A v tom můj muž přichází s „geniální“ myšlenkou – tak to prostě zamaskujeme! Jednoduché řešení se skrývá v jednom slově – BŘEČŤAN.

O rok později:

Břečťan vystrkuje malé zelené růžky, vypadá roztomile, ale za rok se moc nevytáhl. Naopak, my ho vytahujeme očima, aby se už konečně ujal svého úkolu.

O tři roky později:

No vida, už se nám pochlapil a svými roztomilými chapadly se zakousává do fasády, aby ji postupně opanoval.

O pět let později:

Začínáme mít pocit, že žijeme v zeleném ráji. Z podezdívky se pomalu vytahuje na fasádu a po ní šup na balkón.

O deset let později:

Už je všude a jedna věc je zcela zřejmá – míst, která obsadil, se za žádných okolností nevzdá!

O patnáct let později:

Břečťan na balkóně, v oknech, na parapetu i pod parapetem, na zábradlí, ve dveřních zárubních, obtočený kolem okapů, zavrtaný do dřevěných podhledů, prolézající k taškám na střeše atd.

Pohár přetekl – začíná boj na život a na smrt!

Už žádná provizorní řešení – zničte to, nebo to zničí vás. Začíná tedy boj s pekelným živlem, který nelítostně bojuje o přežití. A s sebou si bere všechno – fasádu, lak z oken i kousky dřeva ze zábradlí. Můj muž vytahuje nejúčinnější zbraň – hrablo na sníh s ostrým břitem, aby tohoto molocha vystrnadil z našeho domu. Já se ujímám destrukce kořenů. V potu tváře a s maximálním fyzickým vypětím odhaluji nové a nové dlouhé hady stonků, které pronikly až hluboko pod povrch a vykrmovaly se k dalším fasádním nájezdům.

Nebere to konce – jak bláhové bylo naše nadšení z této Potěmkinovy vesnice. Jak naivní je naše představa, že když něco zakryjeme, tak to vlastně skoro vyřešíme. Jak hluboko se usídlí naše mylná představa o Bohu, náš malý hříšek, naše slabůstka, naše nemoudré rozhodnutí. Dlouho se totiž často nic neděje, vše běží dál, jen náš kompromis ve věci, kterou bylo třeba úplně a beze zbytku vydat Pánu, se dál roztahuje v našem srdci, zapouští kořeny a někdy, aniž bychom si toho všimli, čím dál víc ovlivňuje náš život. Cesta zpět bývá velmi nesnadná. Ale to poznáme až v okamžiku, kdy se rozhodneme s hříchem bojovat – na život a na smrt. Možná právě v této chvíli jsem porozuměla 4. verši ze 12. kapitoly Židům: Ještě jste se až do krve nevzepřeli v boji proti hříchu. (CSP) A tak bojujme!

Dnes už máme novou fasádu a v záloze totální herbicid, kdyby to náhodou ta potvůrka zase zkoušela. Dům se prosvětlil, zmizely tmavé skvrny, ale bylo třeba doslova vypucovat každý kout. Taková velká inventura našeho domu. Sedíme na terase a máme radost – už nemusíme nic zakrývat, naopak, nelitujeme, protože to stálo za to.

P.S. Milí zahradníci, opravdu chcete mít na zahradě břečťan? 😊

Tabita 2/2025