Petr Plaňanký

Mladý personalista sedí nad papíry osmdesátileté babičky, která se účastní pracovního pohovoru. Z toho, co má před sebou, vidí, že všechny požadavky jsou skvělé: špičkové vzdělaní, přehled, moudrost, umění pracovat s lidmi různého věku, time-management a navíc úžasných 40 let zkušeností z praxe. Nakonec však musí smutně konstatovat, že jeho firma potřebuje někoho, kdo je navíc rázný, dynamický a je mu přibližně o těch 40 let méně…

Hořká anekdota výstižně popisuje dvě skutečnosti týkající se vedoucích, které kolem sebe vidím: setrvalou personální krizi a přehnaná očekávání.

Už jste se někdy zamýšleli nad otázkami: „Co bylo, nebo je, v roli vedoucího tím nejtěžším? A proč?“

Za čtyřicet let, co jsem zapojen do „pracovního procesu“, jsem prošel téměř vším – od učně, zaměstnance až po pozici vedoucího či zaměstnavatele. Postřehl jsem, že mnoho lidí toužilo po pozici vedoucího kvůli prestiži či financím, ale jen málokdo byl ochoten zaplatit cenu, kterou taková pozice s sebou nese.

Když tedy dovolíte, nabídnu vlastní pohled na to, jakou cenu musí přinést každý, kdo se ocitne v roli vedoucího.

Přestože jsem o leadershipu přečetl celou řadu skvělých knih, zdaleka nejlepší souhrn požadavků na toho, kdo stojí v čele, jsem našel v 1. listu Timoteovi 3,1-7, kde apoštol Pavel zmiňuje následující:

Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst
u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.

Souhlasím s tím, že Pavel píše především pro církev. Zmiňuje důležitá kritéria, která hovoří o tom, že by vedoucí měl mít kontrolu nad svým myšlením i skutky a jeho konání by mělo být nezpochybnitelné. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že jde o velice obecný princip, který lze aplikovat na téměř jakoukoli pozici vedoucího. Na námitku, že se to týká pouze církve a jejího vedení, tedy doporučuji místo slova biskup dosadit slovo „vedoucí“ a místo církve „firmu“. Pokud jde o křest, pak by nemělo jít o nováčka v oboru a pokušení ke zneužití moci nakonec zůstává pokušením, ať už za ním stojí ďábel nebo lidská pýcha.

Ačkoli čteme o některých nutných dovednostech, zjišťujeme, že klíčový je především charakter vedoucího. Vyjmenované nároky mají vysokou cenu, kterou musí být ochoten zaplatit každý, kdo se chce stát dobrým vedoucím. Dovolím si Pavlova slova rozvést a obohatit o několik dalších postřehů.

První nám říká, že každé vedení vyžaduje vysoké náklady. Nejde jen o nějakou „kauci“ či „paušální platbu“, nýbrž jde o splátku, kterou zaplatíte každý den. Vaše zdroje, kterými jeváš čas a osobní energie, budou odčerpávány denně, bez ohledu na vaše potřeby a pocity. Svůj čas, energii a schopnosti budete bez přestání „hrnout“ do své rodiny, dětí, komunity a práce.

Věřte, že s přibývajícími roky čas poletí stále rychleji a vaše „baterie“ se budou záhadně snadněji vyčerpávat. V okamžiku, kdy se „platby“ zastaví, vaše vedení začne upadat. Proto je velice důležité být napojen na zdroj, kde můžete svou energii neustále dobíjet. (Pro mě je tím zdrojem života Kristus.)

Druhý postřeh napovídá, že průměrné úsilí je nedostačující. Přemýšleli jste někdy nad tím, proč je průměrnost jenom „průměrná“? Protože má minimální náklady. Průměrnost je všude tam, kde se člověk dostatečně neunavil, kde ze sebe nevydal to nejlepší. Lidi okolo vás nakonec nebude zajímat, co všechno znáte a víte či jaké máte zkušenosti, jako spíš to, jak moc vám na nich záleží, kolik jste jim věnovali času, zda jste pro ně vydali ze sebe maximum a udělali cosi víc než jen něco běžného a průměrného.

Třetím postřehem je potřeba pokory. Vypozoroval jsem, že úspěšní lidé („jedničky“ ve svém oboru) – ať jde o sportovce, lékaře, hudebníky nebo kohokoliv opravdu úspěšného, zůstali vždycky pokorní. Pokud uspěli, pak nevyzdvihovali sebe, nýbrž dokázali ocenit podporu rodiny, trenérů, učitelů, mentorů, průvodců. Jsou si vědomi toho, že bez pomoci druhých by na úspěch nedosáhli. Svůj úspěch posléze věnovali svému týmu.

Skvělý vědec Isaac Newton o své vědecké práci a svých objevech přiznává: „Jestliže se mi podařilo dohlédnout o kousek dál, pak proto, že jsem stál na ramenou titánů.“

Nakonec k té pokoře nám něco připomíná i samotná Bible: „Ten, kdo se povyšuje, bude ponížen, a ten, kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Čtvrtý postřeh nám prozrazuje, jak moc důležité je dodržet své slovo. Protože když dodržíš to, co jsi slíbil, nebo jinak řečeno: svá slova proměníš v pozitivní skutek, pak ti lidé budou důvěřovat a rádi za tebou půjdou. Žalm 15 k tomu, kdo smí být v Boží přítomnosti, říká: …nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě… (Žalm 15,4)

Pátý postřeh je o čestnosti. Jinými slovy: nepodváděj, neubírej se zkratkami, nesnaž se druhé a sebe „očůrat“. Určitě si umíme představit, co se stane těm, kteří se snaží druhé očůrat a dělají to proti větru…

Když vidíme, jak se někdo chová vůči někomu druhému nečestně a podvádí ho, pak si můžeme být jisti, že pravděpodobně podvede i nás. Buďme proto sami čestní. Být poctivý v mále totiž může přinést to, že je vám svěřeno mnohem více. Pokud ti mohou lidé důvěřovat v drobnostech, budou ti důvěřovat i tehdy, když půjde o velké a vážné věci, a jednou svěří do tvých rukou třeba i svůj život.

Šestý a poslední postřeh – v krizi zůstaň pevný a spolehlivý. Je tak snadné být vedoucím, když se vše daří – naplňují se plány a vize, všichni ti „jdou na ruku“ a život i svět kolem nás hýří pestrými barvami, protože právě jedeš na vlně úspěchu a popularity. (Nezapomeň, že každá vlna se nakonec buď rozbije o skálu, nebo skončí na pláži… V obou případech náraz vždycky zabolí.)

Opravdový vedoucí se pozná teprve v krizi. A protože skutečný vedoucí už sám prošel mnohými prohrami, dokáže povzbudit, udržet směr, je na něj spolehnutí, nebojí se sáhnout do vlastních rezerv, aby druhé podržel.

Aby se někdo stal dobrým vedoucím, musí se naučit v krizi unést tři věci – důsledky svých špatných rozhodnutí, prohry a odmítnutí.

Ten, kdo je ochoten nést důsledek svého špatného rozhodnutí, se naučí lépe rozhodovat a uvědomí si důležitost každého rozhodování (včetně nerozhodnutí se).

Ten, kdo se naučí prohrávat, bude lépe hledat cestu k vítězství a bude si vědom ceny vítězství.

Odmítnutí je z těch tří asi nejtěžší, protože tě vyčlení ze společenství druhých lidí. Unést to, že jsem odmítnut přesto, že přináším dobré či správné věci, je vždycky bolestivé. Ale nebylo to cizí nakonec ani Ježíši: „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11)

Odmítnutí v sobě nese jednu pozitivní informaci. Pokud jsi byl všemi odmítnut, pak už to může být jenom lepší – po odmítnutí přece následuje přijetí.

Z vlastní zkušenosti dodávám, že pokud se ti nedostane přijetí od těch, co tě prve odmítli, přijde nakonec přijetí z často nečekané strany. A navíc si můžeš být jistý jednou věcí – Bůh, pokud budeš hledat útěchu a povzbuzení u něho, tě nikdy neodmítne.

Za roky, co se pohybuji v různých organizacích i církvích, jsem se mnohokrát setkal s tím, že ten, kdo má vést druhé, musí být tak trochu nadčlověk, protože od něho očekáváme skutečně mimořádné výkony. Jenže, přátelé, nikdo takový nikdy nebyl, a tedy ani dnes neexistuje. Každý, byť sebelepší vedoucí měl vždy i své nedostatky a slabé chvilky, proto potřeboval kolem sebe spolupracovníky, kteří mu pomáhali a doplňovali ho tam, kde on sám něco nezvládal.

Skutečnou pastí pro mnohé komunity pak jsou přehnaná očekávání, že dokud vedoucí nebude splňovat všechny vyjmenované požadavky, jak jsme je na začátku četli, nemůže nikoho vést.

Po létech služby to vidím tak, že stačí dobrý charakter, pokora, snaha učit se a také ochota zaplatit cenu.

Pro ty, kdo se chtějí stát skutečnými mistry, ještě dodávám důležité poznání, které je podloženo zkušenostmi mnoha lidí. Mistrem v jakémkoli oboru (či skvělým vedoucím) se staneš jedině tehdy, když budeš poctivě trénovat. Na nejvyšší metu dosáhli ti, kteří byli ochotni tréninku dát 10 000 hodin – pro lepší srozumitelnost: po deset let věnovali denně tři hodiny tomu, aby se zdokonalili. Pokud se domníváš, že už máš málo času, nezoufej. Lepší je začít hned teď než nikdy…

S nadějí vyhlížím ty, kteří budou do služby vstupovat s pokorou, pracovat na svém charakteru, neustále se učit a nebudou se bát zaplatit patřičnou cenu… Takoví totiž mají budoucnost ve světě, který nutně potřebuje a vyhlíží dobré vedoucí.tabita 2/2025