Petr Plaňanský
Výročí 130 let od narození
(21. června 1895 Smíchov[1] – 15. února 1976 Curych)
To, že by příběh Přemysla Pittera vydal na dlouhý filmový epos, mi došlo v okamžiku, kdy jsem v září roku 2011 stanul v památníku Yad Vashem. Na pokraji Aleje spravedlivých mezi národy, kde jeden z vysazených stromků připomíná našeho bratra Přemysla. Jde o příběh hrdiny, který se za hrdinu rozhodně nepokládal.
Pokud je u nás znám, tak zejména díky poválečné akci „Zámky“ (proběhla mezi roky 1945-47 a šlo
o státem zkonfiskované zámky Štiřín, Olešovice, Kamenice, Lojovice a penzion Ládví). V nich se Švýcarkou Olgou Fierzovou (svou celoživotní přítelkyní a spolupracovnicí) a několika dalšími dobrovolnými spolupracovníky uspořádal ozdravné pobyty pro české a židovské děti vracející se z nacistických koncentráků. Později k nim přibyly i děti z násilně vyháněných německých rodin (za posledně zmíněné si vysloužil nevoli nejen nastupujícího komunistického režimu, nýbrž i řady „vlasteneckých“ Čechů).
Jenže Přemyslův život je mnohem dobrodružnější. Narodil se v Rakousku-Uhersku roku 1895 na pražském Smíchově. Všech jeho šest starších sourozenců zemřelo ještě před jeho narozením. Několik let vyrůstá u tety na Kopidlnsku, později se vrací k rodičům do Prahy. Maminku ztrácí v 15 a tatínka v 18 letech, přičemž po něm přebírá rodinnou tiskárnu ve Spálené ulici, po dvouletém studiu typografie v Lipsku. Na začátku Velké války se přihlásí jako dobrovolník do armády a v zákopech prožije duchovní obrácení. Stává se přesvědčeným pacifistou. Dokonce zázračně unikne vojenské popravě za dezerci a odmítnutí zabíjet druhé lidi.
Mezi roky 1920-21 studuje na Husově bohoslovecké fakultě a v roce 1933 otevírá na Žižkově Milíčův dům, kde se věnuje mimoškolní práci s dětmi – zejména z chudých dělnických rodin. V meziválečných letech se kromě práce s dětmi zaměřuje na propagaci pacifistických myšlenek – za což je opakovaně soudně trestán a jeden z jeho spolků je i státem zakázán (Pitter se v té době zabývá myšlenkami na komunismus – nikoli politický, jako spíš prakticky žitý – ve spojení s křesťanstvím). Jeho pacifistický postoj vyrůstá nejenom z jeho osobní válečné zkušenosti, nýbrž i z myšlenek Chelčického, Tolstého a Masaryka. V této době také vystupuje proti sílícímu antisemitismu. Za války pomáhá židovským rodinám a zejména dětem, za což je zatčen a vyslýchán gestapem. Přes své přiznání není zatčen a válku přežije.
Po únorovém převratu roku 1948 se kolem Přemysla a jeho skupiny pracovníků s dětmi stahují mračna. Nejprve není znovu na naše území vpuštěna Olga, která se jela domů rozloučit se zesnulou sestrou, později je na Milíčův dům uvalena nucená státní správa. Roku 1951, po několikerém varování od přátel, se podaří Přemyslu Pitterovi za pomoci zahraničních i domácích příznivců opustit Československo.
Jeho činorodosti to však na síle neubere. V německém běženeckém táboře Valka nedaleko Norimberku poskytuje mezi roky 1952-62 pastorační péči emigrantům, organizuje českou knihovnu a pomáhá vést další spolky, které zde vznikají, spolupracuje s rozhlasovými stanicemi BBC a Svobodná Evropa. V roce 1963 se přesouvá do švýcarského Curychu, kde v roce 1976 umírá. Nad to je autorem celé řady knih, z nichž byly mnohé za minulého režimu do naší země různým způsobem pašovány, některé pak vyšly po společenské změně roku 1989.
Je více než symbolické, že z mnoha mezinárodních ocenění, kterých se mu dostalo, je tím prvním titul Spravedlivý mezi národy, udělený roku 1964.
S tímto pozoruhodným mužem, jehož životní příběh se hned několikrát ocitl na samé hraně, navíc od jeho narození uplyne v červnu tohoto roku rovných 130 let, jsem se seznámil zejména díky knihám Pavla Kohna Můj život nepatří mně: čtení o Přemyslu Pittrovi a Miroslava Matouše Zvláštní člověk Přemysl Pitter, dále díky vyprávění pražského bratra Bohumila, který jako malý chlapec navštěvoval prvorepublikový Milíčův dům na Žižkově (a pro něhož navždy zůstal Pitter laskavým „strýčkem Přemyslem“) a konečně i díky několika knihám samotného Přemysla Pittera.Tabita 2/2025