O vděčnosti

 

 Jana Frantíková

Tak jsem se začetla do jednoho článku na internetu. Paní si v něm stěžovala, že svým dětem obětovala život, pak se obětovala vnoučatům a nyní, když je stará a potřebovala by pomoc, nemá nikoho, kdo by se o ni zajímal. Členové její rodiny jsou banda nevděčníků, žijí si svůj sobecký život a na ni si ani nevzpomenou.

Při čtení článku jsem si vzpomněla na svoji kamarádku pěstounku, která byla přímo alergická na řeči okolí: „Jestlipak vám budou ty děti jednou vděčné? Hlavně aby si toho vážily, co jste pro ně udělala.“ Kamarádka reagovala tím, že děti ji do budoucna nejsou nic dlužné, že jí do života přinesly spoustu radosti a že to bylo její rozhodnutí, že se o ně bude starat, a rozhodně to nevnímá jako oběť. Myslím, že mé kamarádce pěstounce se žije ve stáří lépe než výše zmíněné paní. 

Zamyslela jsem se nad vděčností. Ne nad tím, zda jsou lidé v mém okolí dost vděční mě, ale nad tím, zda v mém životě je víc vděčnosti než nároků. Vzpomněla jsem si na různé situace. Ležím v posteli a jsem nemocná. Děti se pustily do vaření oběda. S napětím poslouchám zvuky s kuchyně. Umyly vůbec ty brambory, než je daly vařit? Co to pořád vytahují ze skříně za nádobí? Nenašpinily toho už nějak moc? Neměla bych zkontrolovat, zda nejdřív nechaly na pánvi rozpálit olej, než do ní kleply vajíčka? (K obědu mají být brambory s volským okem). V tu chvíli jsem se naštvala sama na sebe. Dala jsem si polštář na uši a začala podřimovat. A ve správný čas, bez jakékoliv kritiky, jsem s velkou vděčností snědla, co pro mě uvařily. Ale chtělo to předem určité rozhodnutí i sebezapření.

Ne vždy se mi podařilo projevit vděčnost. Pamatuji si, že jsem jako malá našla pod stromečkem kapesní nožík – rybičku. Přála jsem si ho už dlouho, a tak si rodiče určitě mysleli, že mi nožíkem udělají radost. Rozhodně nebyli připraveni na mou větu, kterou jsem po rozbalení dárku pronesla. „No konečně,“ zaznělo dost protivným tónem.

Je opět vánoční čas. Jsme obklopeni vánoční atmosférou – jesličkami, oslíkem, volkem, anděly… Ale ve skutečnosti jde o toto: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. A to už je opravdu velký důvod k vděčnosti.

Moje maminka už špatně vidí a já jí čítám Bibli. Právě byla na řadě kniha Koloským, kde jsem narazila na verš: „A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.  A buďte vděčni.“ (Kol 3,15) Zaujala mě kombinace Božího pokoje a vděčnosti. Ale vím, že to tak je. Kdo žije ve vděčnosti, má v sobě pokoj. Kdo žije v nároku na druhé lidi, cítí se pořád nedobře.

Věřím, že stejně tak jako pro lásku i pro vděčnost se dá rozhodnout.

tabita 4/2024