Petr Plaňanský
Tajemství skutečného společenství se podobná tajemství jednoho prvku – uhlíku. Ten se v přírodě vyskytuje hned ve dvojí podobě: jako grafit či diamant.
Grafit jsme asi všichni někdy používali ve formě tuhy na psaní. Možná si vybavíme hodiny výtvarky na základní škole, kdy jsme měli tuhou nebo mastným uhlem něco nakreslit. Ti z nás méně výtvarně nadaní měli obvykle celý výtvor dost ušmudlaný…
Uhlík – tedy ten ve formě grafitu – patří mezi nejměkčí materiály. Díky grafitu jsme se naučili psát, díky grafitu se nám otáčejí některé typy elektromotorů, protože dobře vede elektrický proud, díky grafitu máme účinná mazadla, díky grafitu máme tavicí kelímky v metalurgii, díky grafitu se dají regulovat výkony jaderných elektráren.
Jenže uhlík je pozoruhodný tím, že za určitých podmínek se z nejměkčího materiálu stane materiálem nejtvrdším a nejodolnějším. Při určitých teplotách a extrémně vysokém tlaku se může proměnit v diamant.
Diamant máme nejčastěji spojený se šperkařstvím. Ale hodně se používá v průmyslu jako součást řezných nebo brusných nástrojů. A jistou zajímavostí je, že čistý diamant nevede elektřinu, zato může hořet.
Možná si říkáte, proč jsem si vzpomněl zrovna na uhlík? Protože je skutečně dobrým příměrem pro společenství či komunitu. Ať už v podobě grafitu či diamantu.
Každá komunita potřebuje oba typy lidí, možná dokonce každý z nás potřebuje mít v sobě do jisté míry vlastnosti grafitu i diamantu.
Lidé, co jsou měkcí jako grafit, jsou lidmi vnímavými, přenášejícími impulsy, mazivem komunity, dokážou též regulovat energii společenství. Jejich slabinou je, že se mohou snadno zlomit nebo své okolí ušpinit.
Lidé, kteří v sobě mají tvrdost diamantu, jsou naopak těmi, kdo jsou pevní
a vydrží velkou námahu, dokážou prorážet nové cesty, obrušují hrany druhých. Jejich slabinou však je, že mohou shořet a puknout nebo své okolí poranit.
Společenství či komunitu si můžeme také představit jako právě nalezený, neobroušený diamant. Ať už leží v zemi, nebo je ze země vyzvednut, možnosti krásného drahokamu teprve skýtá.
Každá komunita (v našem případě společenství) na počátku často skutečně připomíná něco celkem neforemného a nevzhledného. Každý přináší to své – ať už je to jeho minulost, slabiny a bolesti, ale i zkušenosti, poznání, obdarování, představy nebo přesvědčení.
Největším tajemstvím společenství je, že všechny budoucí možnosti jsou v něm ukryty už nyní: v jeho jednotlivých členech s jejich schopnostmi, charaktery, odlišnými názory a pohledy. Jde jen o to, zda dokážeme ty možnosti vůbec vidět…
tabita 4/2024