Saša Štěpánovský
Rád chodím v přírodě. Nejraději zkratkami. Na mapě si vyhlédnu svou variantu putování a navzdory turistickému značení, nabízejícímu trasu léty i lidmi prověřenou, zkouším se do cíle dostat způsobem mnohem zajímavějším a pohodlnějším, abych nakonec dal za pravdu definici každé zkratky: „Byla to sice horší, zato však delší cesta“. Někdy ale není zbytí a je třeba v životě hledat jinou cestu, než na kterou jsme zvyklí. Tak jsem to okusil např. letos v polovině června.
To bylo tak: snažím se o rytířské chování a možná v důsledku toho jsem začátkem roku zjistil, že nosím ostruhy. Na patách. Bolest při chůzi si kromě modliteb říkala o zákrok odborníka a tak mne čekala cesta do Havlíčkova Brodu. A ne jedna, rovnou osm. Sdílím se s nechtěnými plány na modlitební skupince. „Pane, požehnej prosím Sašovy cesty k lékaři. Děkuji ti, že bude moct poznat nová místa a potěšit se hezkou přírodou…“ Při této dobře míněné modlitbě se usmívám pod vousy a přemýšlím, kolikrát jen jsem v minulosti absolvoval cestu z Kutné Hory do Havlíčkova Brodu na psychiatrii s naším Davidem. Mohl bych se klidně natáhnout na zadní sedačce automobilu, zavřít oči a po paměti vyjmenovávat obce na trase tak, jak jdou za sebou. Jenže ouha, tentokrát je všechno jinak. Semafory. A nikoliv jedny. Práce na silnici. Kolona aut připomínající scénu z pohádky Lotrando a Zubejda, kde se na poušti žízní zmožený poutník poslušně zařazuje na konec fronty mizející za obzorem, aby se dostal k vodnímu zdroji. Na toto nemám trpělivost a tak vymýšlím svou trasu. Je sice delší a krkolomnější, ale ta nádhera! Objevuji nová místa, lesy i malebné vesničky. V jedné z nich zastavuji u pomníku padlých z Velké války, prohlížím vybledlé fotografie bodrých strýců s kníry a pod nimi čtu nápis: „My dali životy, vy dejte lásku“. Pokračuji dál v cestě a přemítám o tomto zvláštním vzkazu vyslaném in memoriam.
Tak to říkal Ježíš svým učedníkům. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“. Ježíš za nás dal svůj život a od nás očekává, že my dáme světu lásku, kterou nám ukázal svým příkladem. To je ono! Tomu říkám výzva. Díky Bože za tuto objížďku. A taky díky, že jsem se cestou zpět mohl v horkém počasí ochladit v Sázavě na svých oblíbených Stvořidlech. Nyní bych se tam s ohledem na svoje rytířské nohy jen tak nevypravil.
Někdy nás v životě Bůh vede místy, která nám připadají jako zbytečné okliky a zajížďky. Důvodem může být, že smyslem našeho života není co nejjednodušeji doputovat do Božího království. Ale něco se zde na zemi naučit, pochopit a nechat se vychovávat za účelem hlubšího poznání našeho nebeského Otce. Není to vždy příjemné a ne vždy porozumíme smyslu některých životních zákrut. Cesta není cíl. Proti tomu se ohrazoval již Jan Amos Komenský. Cesta je cesta a cíl je cíl. Ale na cestě se dozvídáme mnoho důležitého o smyslu a cíli našeho putování. A přijímáme nejrůznější výzvy, sloužící k formování našeho charakteru a prohlubování vztahu s Kristem. Objížďky nejsou ztrátou času.
Přeji nám všem mnoho trpělivosti a také, abychom dobře doputovali.
„Bratři, já nemám za to, že jsem již u cíle, jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
List Filipským, 3.kapitola, 13. a 14. verš.
tABITA 3/2024