Byl nádherný den. Slunce krásně hřálo, čerstvý vánek kolébal stébly trávy, ptačí zpěv bylo slyšet odevšad. Náš malý romantik, mladší syn, běhal bosky po rozkvetlé louce a náramně si to užíval. Závodění s motýly, pozorování broučků a včel, sbírání kamínků a obdivování přírody mu dokázalo zabrat celé hodiny.
Uprostřed pozorování jeho zábavy mě najednou vyrušil můj vnitřní hlas: „Pokud se hned nepustíš do práce, tak to nestihneš! Měla bys už začít něco dělat!“ Záhy jsem si vzpomněla… no jo, vždyť jsem toho chtěla tolik stihnout! Uklidit celý dům, umýt okna v kuchyni, vyluxovat, vyprat, navařit, upéct, připravit večeři… vždyť odpoledne čekáme návštěvu! Všechno musí být dokonalé, tip ťop! Však to samy (možná) znáte.
Pustila jsem se do práce s vervou a odhodláním, že stihnu vše, co jsem si předsevzala. I když jsem se snažila sebevíc, po několika hodinách mi bylo jasné, že jsem si toho opět naplánovala více, než jsem schopná sama zvládnout. Není divu, že se ozval můj vnitřní neklid, který ve mně postupně narůstal. V duchu jsem se přitom litovala, že jsem na všechno sama, že je toho na mě moc, že pořád skáču jen kolem druhých, kdybych tak i já nebyla přehlížená. Když už zbývalo jen málo času do příchodu návštěvy a já nevěděla, kam dřív skočit, mé napětí a nervozita se už stupňovaly rychlostí vteřinových ručiček a vše nasvědčovalo tomu, že brzy explodují. Vtom se rozletěly vchodové dveře a můj malý, výše zmiňovaný romantik, vběhl dovnitř. Radostně na mě z chodby volal, ať k němu přijdu, že něco pro mě má. Ve svých malých ručičkách držel kytici lučních květů. Byla větší, než co dokázal udržet, a tak mu některé květinky padaly na tu vyluxovanou podlahu. Chtěl tím vyjádřit, jak moc mě miluje! Chtěl mi udělat radost! Jenže já jsem byla tak soustředěná na dodělání práce a příchod „vzácné“ návštěvy, že jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost, a ještě jsem mu vyhubovala za to, že místo aby mi pomohl, tak mi dělá nepořádek. Zklamaný položil kytičky na stůl, zmizel a já jsem se naopak vrátila ke své práci.
Víte, dnes, po několika letech si už ani nevzpomínám na to, kdo u nás tehdy na návštěvě byl, o čem jsme mluvili nebo jak chutnal zákusek, ale dodnes mám před očima ty nádherné květy, které zůstaly ležet na stole a uvadaly… byly růžové, žluté a modré. A víte co? Stále to bolí. Bolí to, že jsem přehlídla někoho, kdo mě miluje, že jsem věnovala větší pozornost pomíjivým věcem než lásce. Možná si říkáte, že je to taková maličkost nebo hloupost. Pro mě však tento zážitek hodně znamená a vryl se mi hluboko do srdce. Ty růžové, žluté a modré květy se pro mě staly připomínkou toho, že i když já někdy přehlížím druhé, nebo přehlížím dokonce i láskyplné vzkazy od Boha, sama nikdy přehlédnutá nejsem. Nikdy nejsem přehlédnutá naším nebeským Otcem! Byl to On, kdo poslal mého malého syna, aby jeho úsměvem rozzářil můj den nabitý prací a povinnostmi, aby mi udělal radost vůní barevných lučních květin. Bůh nás nepřehlíží a jsem si jistá, že důkazem toho nejsou vždy jen obrovské zázraky a veliké věci, ale i ty malé, zdánlivě obyčejné, jako je třeba úsměv nejbližších, telefonát kamarádky, čerstvý chleba ke snídani, pozvání na oběd, barevná duha, sluneční paprsky… Všímejme si více těchto napohled nepatrných věcí a okamžiků, díky kterým nám Bůh stále šeptá: „Jsi pro mě vzácnou, nepřehlédnutelnou ženou. Miluji Tě!“
Příběh z knihy NADĚJEPLNÁ
Kniha NADĚJEPLNÁ obsahuje autentické příběhy žen z našeho českého prostředí.
Tabita 2/2024