Lenka Holcová

Mám za sebou šílený květen. Oslavila jsem v něm svoje 45. narozeniny, druhé narozeniny své nejmladší dcery, upadla jsem v lese při běhání se psem a zabrzdila pravou půlkou obličeje, uklouzla na dlaždičkách v koupelně, dostala virózu a den poté skončila na operačním stole. To vše jsem zvládla v pouhých jednatřiceti dnech.

Je třetího června. Všechno se zklidnilo. Nejvíc já. Lékařská zpráva uvádí neuklízet, neluxovat, nezvedat těžké předměty, dodržovat klidový režim.  Tyto informace nebylo nutno uvádět.

Sedím v křesle a každý neuvážený pohyb mě zastaví pichlavou nepříjemnou bolestí. Ani ve snu by mě nenapadlo uklízet nebo luxovat.

Za normálních okolností bych už zběsile pobíhala po domě, vařila snídaně, připravovala svačiny, plnila myčku a pokřikovala na děti, ať si ustelou postele. Byla bych v tom šíleném koloběhu, do kterého mě nikdo nenutil, jen já sama. Teď mi ta představa připadá úsměvná.

Sedíme s dcerou u snídaně. Druhá a třetí ještě spí. Koukám na ni. Pomalu ukusuje rohlík a dělá si prsty na stole světelná zvířátka, jak na ni zezadu svítí slunce. „Mami, dneska si musím namalovat kamínek do školy.“ Prohlíží si mě. „Ty chceš být spisovatelka?“ Přemýšlím, kdy jsem ji naposledy takhle vnímala? A ona mě? Kdy jsem takhle naposledy vnímala další děti? Kdy jsem na to měla čas? Kdy jsem si na to udělala čas?

Moje děti jsou úžasné. Dokážou se o sebe postarat. Uvařit si snídani, připravit svačinu i ustlat postel. Moje děti se dokážou postarat o mne.  První dny po mém naprostém kolapsu mi vařily čaj, přikrývaly mi nohy a česaly mě. Poprvé v životě plnily pračku a vytíraly dům. Při každé takové činnosti jsem je s údivem pozorovala. Zvládly všechno.

Možná nebyl prázdný koš na špinavé prádlo ani koš na odpadky. Možná nebyla laboratorně čistá podlaha a taky nebylo uklizeno na kuchyňské lince, ale já jsem najednou pocítila zvláštní klid.

 Bylo mi s těmi všemi úžasnými bytostmi skvěle. Věděla jsem, že to všechno dělají kvůli mně, že se semkly a dělají to s láskou. Věděla jsem, že mě do doby, kdy se dám dohromady, podrží. Věděla jsem, že jsem tady na tom správném místě a nechci být s nikým jiným a nikde jinde.

S tichým úžasem pozoruji svého muže. Jak se vrací ze zahrady, kde nasázel zeleninu na tuhle sezónu, za ruku tu naši dvouletou, upatlanou a spokojenou. Jak potom nahlédne do ložnice se slovy: „Miláčku, jak je ti?  Dáš si steak a hranolky?“  Jak vaří a povídá si s dětmi a jak potom hledá v dětské skříni pyžamo.

Najednou si uvědomuju, že i jemu není jedno, že mi není zrovna dobře, a vím, že má skutečnou radost ze sebemenšího zlepšení a z každého mého úsměvu.

V téhle pro mě nepříjemné situaci, kdy se občas cítím naprosto bezmocná, s ním paradoxně zažívám ty nejsilnější okamžiky. Ty okamžiky vynucené intimity, kdy musíte požádat blízkého člověka, aby vás oblékl nebo svlékl anebo vám umyl vlasy, protože to sama prostě nezvládnete.

A tak mi manžel myje vlasy. Stojíme ve sprše. Já mám strach, aby se mi šampon nedostal do rány a on brblá něco o tom, že mám strašně husté vlasy.  Je nesvůj, je to pro něj taky zvláštní situace.

Jsem ráda, že jsem k němu zády, protože mě to dojímá a brečím do té sprchy. V duchu se omlouvám za všechny okamžiky, kdy jsem o něm v minulosti zapochybovala. Jsem vděčná za to, že je tady, že to pro mě udělá, že se o mě postará, že mě obejme a řekne: „Teď už to bude jenom lepší.“ Vděčná za to, že mě miluje a já miluju jeho. A jsem vděčná, že v téhle chvíli nemusím být dokonalá, protože v téhle chvíli nejsem ani náhodou dokonalá. A přesto jsem v téhle chvíli absolutně šťastná.

Vždycky jsem si představovala, že tenhle pocit zažiju, až spatřím toho pravého na břehu moře při západu slunce. Až někdo poklekne a požádá mě s briliantovým prstenem o ruku. Ve svatební den, kdy budu nádherná a dechberoucí a půjdu uličkou svatebních hostů vstříc své lásce. Že takové pocity přicházejí, když poprvé společně sevřete v náručí dalšího potomka.

Takže chyba lávky, drahé přítelkyně, tenhle pocit jsem zažila při hygieně po operačním zákroku.

Tabita 2/2024