Luba Šťastná
Můj úvodník je ovlivněn skutečností, že mně začaly přicházet pozvánky na srazy. No, přiznám to, začalo to srazem 50 let (brr, hrozné číslo) po maturitě. Když je to tak kulaté výročí, tak to pojedu, i když to opravdu není aktivita, kterou bych zrovna vyhledávala. Přiznávám, když už jsem někoho poznala, tak jsem zoufale lovila v paměti, jak se asi jmenuje. A co vlastně o něm vím dál? Většinou nic. Poněkud jsem se styděla.
Jako by takové výročí, které mají teď mí vrstevníci, motivovalo ostatní, začaly se objevovat další srazy, na které jsem zvána.
Mezi nimi se vyjímalo setkání lidí z našeho skautského oddílu. Neslo název: Pokud ještě můžeme. Proč asi J? Inu, známe se opravdu dlouho. Tady to bylo něco úplně jiného. Přátelství, která jsme navázali v mládí, povětšinou udržujeme, známe své další cesty životem a spojuje nás víc než vzpomínka na „staré časy“. Tady je místo pro sdílení.
Ale kolik lidí se mi někam ztratilo? Starých přátel třeba ze skauta, ale i z církve.
Vybavil se mi citát: „Staré přátele si člověk neudělá, ty už může jedině ztratit“. Je to pravda. Můžeme si získat nová přátelství, ale ta stará je možné už jen ztratit. Jak? Tím, že je neudržujeme. Nemáme čas, nepřijde nám to důležité, necháme se zahltit svými problémy i radostmi. Nebo se nám jen „zrovna nechce“. Nejčastěji nás to však vlastně nenapadne. A je to velká škoda.
Přeji vám, abyste nejen nacházeli přátele nové, ale abyste staré neztráceli.
Je před námi léto. Možná je to čas i na to, abychom na tom zapracovali.
Tabita 2/2024