Monika

  • Matka čtyř dětí, která od roku 2004 trvale žije v Izraeli, v malém městečku nedaleko Jeruzaléma. Z Čech odcházela s tehdy pětiletou dcerou a mladší dva synové (nyní 11 a 12 let) se jí narodili v Izraeli. V současnosti pracuje jako zubní hygienistka. Po dvou týdnech od teroristických útoků Hamásu se nakonec rozhodla odjet na nějaký čas do Česka. Nyní už je opět i s dětmi zpět v Izraeli.

Jaké změny jsi zaznamenala ve svém každodenním životě po přestěhování z Česka do Izraele?

Jako matka malého dítěte jsem měla pocit, že v Izraeli je během normálního života daleko větší stres. Alespoň podle toho, kde tady člověk bydlí. Já jsem dříve bydlela v Praze a všechno jsem měla kousek, s holkou do školky, kroužky blízko, vše v dosahu. Tady musím děti všude dovážet, místo abych si odpoledne s nimi hrála nebo se s nimi učila. Když už jsem doma, tak se starám o domácnost a vařím, protože tady neexistují školní jídelny. Každá rodina má jiná pravidla pro stravování, tak se společné stolování vůbec neřeší a všechny děti prostě jedí doma nebo mají jídlo z domova. To znamená, že během celého týdne neustále vymýšlím co vařit a krabičkuji jídlo do škol i do kroužků.

A jak vypadá život dětí po vyučování? Jsou jejich volnočasové aktivity dostupné z hlediska vzdálenosti i financí?

Na všechny kroužky rodiče děti zpravidla dovážejí. Mají toho hodně a je to daleko finančně náročnější než v Čechách.

A co tvůj pracovní život? Jaké jsou v Izraeli pracovní podmínky?

Pracuje se tam víc, intenzivněji. Život je opravdu ve stresu. Mám pocit, že mi tam život utíká strašně rychle. Děti chodí do školy šest dní, tak mám půlden navíc na nákupy, možná si sednout do kavárny nebo zacvičit – a pak je během jednoho dne víkend pryč.

Jak trávíte společný čas s rodinou? Jezdíte na výlety?

Rodiny drží pospolu tím, že se sejdou na šabatovu večeři, takže se většinou sejdou u rodičů.

A ti, kteří nedodržují šabat, tak jedou někam na výlet. Já se někdy snažím vyjet ven a někdy jsem tak utahaná, že raději odpočívám. Děti chodí do školy šest dní, tak prostě chtějí na chvíli jenom vypnout. Máme několik možností, kam jít k moři, ale je to dost únavné a kluci vlastně začnou školní týden vyčerpaní.

A jaká je celková atmosféra ve společnosti v Izraeli v porovnání s Českou republikou? Jak se liší vnímání a postoje lidí v obou zemích?

Dost mě překvapilo, že se tady lidé ptají někdy na úplně netaktní otázky. Jim to připadá normální, jsou schopni se zeptat, kolik člověk vydělává. U kadeřníka se třeba zajímají, jaké máte rodinné vztahy a vůbec nemají žádné zábrany. Je to možná tím, že jsou zvyklí na velké rodiny, kde se na takovéto věci mezi sebou ptají.

Každopádně už na letišti, když se vracím, hned poznám Izraelce, protože se hrozně „cpou“, což je dost nepříjemné. Vůbec nevytváří fronty. Nejsou schopni disciplíny, aby stáli ve frontě, až na ně dojde řada. Nikdo je k tomu nevede. Třeba Markéta (dcera) byla zvyklá v české školce, že samozřejmě musí hezky požádat, než něco dostane. Když tady někdo slaví narozeniny, učitelka přinese bonbony v sáčku a děti se na ni sápou – stovka rukou nahoře, všichni chtějí bonbony a ona ty děti neseřadí, ona prostě dává, jak vidí ruce. No a Markéta se vrátila domů ze školky a řekla, že nic nedostala. Tady musí mít člověk ostré lokty, a to asi úplně ve všem.

Co naopak nějaká výrazná národní vlastnost, která je pro tebe příjemná?

Mně se velmi líbí, že Izraelci drží pospolu, že se chovají, jako kdyby všichni byli jedna velká rodina. Zvlášť třeba v této napjaté situaci je vidět, že se lidé semknou dohromady a pomáhají si navzájem. Teď je to extrém, ale je to tak i normálně v běžném životě.

Když lidé vidí, že si někdo na ulici neví rady nebo že má něco s autem, hned nabízejí pomoc. A taky je tady dobrým zvykem, že většina lidí se snaží někde pracovat jako dobrovolníci bez nároku na mzdu, třeba jeden den v týdnu.

S čím ses jako Češka v Izraeli těžko vyrovnávala?

Asi mi chybí ta česká slušnost. Tady si lidé od sebe nedodržují odstup, jak v dobrém slova smyslu, tak i v tom špatném. Když se naštvou, nemají žádný problém na sebe křičet, hulákat a doslova si vjet do vlasů.

Většinou je tady chaos, ale uvnitř toho chaosu to nějak funguje. Člověk si musí zvyknout zvládnout chaos.

Ještě jedna věc mi hrozně chybí. Mám pocit, že vůbec nepoužiju boty na podpatku nebo nějaké hezké oblečení jako v Čechách, kde chodí lidé moc pěkně upravení. Tady na to docela kašlou. Pro ně je důležité, aby oblečení bylo hlavně pohodlné a funkční.

Moje děti třeba nemají ani džíny nebo nějaké slušné kalhoty. Ty kupuju, když jedu do Čech nebo jen na nějakou příležitostnou oslavu. Chodí v teplákách i ve škole a vlastně se na tělocvik ani nepřevlékají. Stejně tak se ve škole vůbec nepřezouvají. Sportují, sedí ve škole a jdou domů – pořád v jednom oblečení a v jedněch botách.

Přesuňme se nyní k současné politické situaci. Jaký dopad má neustálý pocit ohrožení, ve kterém v ostřelovaných územích lidé žijí, na jejich životní styl a psychiku?

Ti, kteří v problémových oblastech žijí delší dobu, jsou na ostřelování zvyklí. A také jsou tam všude kryty. Obyvatelé jsou zvýhodněni tím, že platí nižší nebo žádné daně.

Každý mladý člověk jde na vojnu a musí chránit hranice, jsou tedy v ohrožení, i když žádná válka není.

Vlastně na to jsou zvyklí, je to každodenní život. Ve srovnání, dejme tomu, se stejně starými lidmi v Evropě jsou úplně jinak nastaveni na pocit ohrožení.

A jak mladí lidé tuto vojenskou povinnost vnímají? Pozitivně – k obraně svojí vlasti, nebo by se vojně raději vyhnuli?

Jsou zde velké rozdíly – třeba ultraortodoxní na vojnu nechodí. Ale jsou rodiny, které jsou na obranu vlasti pyšní a berou to jako svoji povinnost. A provází je to celým životem. Když píšou životopis, služba na vojně a jejich vojenské zařazení jsou jeho velmi důležitou součástí. Když někdo na vojně nebyl, je to podezřelé.

Vojenská povinnost je pro chlapce (3 roky) i pro dívky (2 roky). Odcházejí tam hned po maturitě, asi v 18 letech.Na vysokou školu jdou až po vojně, často už při studiu pracují a zakládají rodiny. Nikoho nezaráží, že máma si bere malé dítě kamkoli, i do posluchárny na univerzitě.

A co znamenal 7. říjen pro městečko u Jeruzaléma, ve kterém bydlíš? Vyvolaly útoky nějakou paniku nebo vlnu strachu?

Velikánský rozdíl byl v tom, že nešlo jenom o raketové útoky, kdy všichni vědí, co mají dělat, kde je jejich nejbližší kryt. Dostanou zprávu na mobil a vědí, kolik mají času a jak dlouho v krytu zůstat. Teď nebyli v krytu v bezpečí. Nepočítalo se s tím, že kryt má být zabezpečený zevnitř a odolat útoku zvenčí. Byl to šok, že se takových teroristů dostalo do krytů v domech, které už nebyly bezpečné. Navíc, i když nejsme tak blízko Gazy, v okolí je mnoho arabských vesnic a městeček a nikdy nevíte, kdo z nich sympatizuje s Hamásem. Byla velká obava, kdo z okolních Arabů, kteří chodí s Židy běžně do práce, se připojí k palestinským útokům a budou bojovat uvnitř Izraele. Člověk si nebyl jistý na ulici, odkud může přijít nebezpečí.

Jak osobně Tvoje rodina prožívala říjnové útoky?

Toho dne se nedalo vyjít z krytu, neustále houkaly sirény. Máme kryt v domě, tvoří ho jeden pokoj s oknem, které má zašupovací kovová dvířka, aby byl chráněn před střepinami. Pracuji ve vedlejším městě a taky v kibucu, odkud volali, ať vůbec nejezdím do práce, že na silnicích jsou zátarasy a prohlížejí každé auto.

Zezačátku to byl opravdu šok.

Proč ses vlastně po dvou týdnech rozhodla nakonec z Izraele odjet?

Nejdříve jsem se snažila zorientovat a vyhodnotit, jak velké je to riziko a jak se konflikt dál vyvine.

Děti nechodily do školy a zůstaly úplně doma. Takže to začalo být takové domácí vězení. Navíc jsem je nemohla nechat doma samotné. A moji kluci reagovali na tu stresovou situaci tak, že začali utíkat do počítačových her.

Do uší si dali sluchátka, všechno jsme přestěhovali do krytu, kde si udělali svoji bublinu a tam si žili a nechtěli vlastně nic slyšet. Můj starší syn už ani nechtěl spát v pokojíčku, jenom v krytu.

Hrozilo i nebezpečí, že se válka rozšíří i ze severu a přejde do vnitrozemí – a to jsem si řekla, že nemám zodpovědnost jenom za sebe, a když mám možnost odjet na místo, kde nebudou v takovém stresu, tak to udělám.

A jak reagovali kluci na tvoje rozhodnutí? Chtělo se jim odjet?

Podle plánu jsme měli odletět vládními lety. Už jsem s nimi byla na letišti, když můj mladší syn (s poruchou autistického spektra) dostal záchvat strachu. Potřebuje mít předem přípravu na to, jak všechno bude fungovat a jak to proběhne. No a teď nikdo nevěděl, co bude. Nevěděl přesně, kde máme stát a kolik nás bude a jak poletíme. A co když přiletí raketa a zasáhne letadlo? Já chci zpátky do krytu, tam já se cítím v bezpečí a nikam letět nechci. Ani já jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli je to správné rozhodnutí, tak jsem to místo přenechala jiné rodině. No a týden jsem přemýšlela, jestli zůstat nebo ne, a pak jsme přece jenom odjeli.

Sleduješ zprávy ve světových médiích? Jak vnímáš vzestup antisemitismu ve světě? Jaká je tvoje zkušenost s tímto jevem v Izraeli?

Hodně ráda čtu zprávy z Čech a myslím si, že tak, jak vysvětlují a komentují situaci tady, to odpovídá i zprávám v Izraeli.

Už i lidé v Izraeli mají trochu strach z toho, jak veliká je ve světě podpora Palestiny. Obávají se, že i tradiční spojenci za nimi nebudou stát tak, jak slibovali.

Spousta Izraelců antisemitismus vnímá a uvědomují si, že nikde nejsou ve světě vítáni a že vlastně všichni jdou proti nim. Na druhou stranu mají dost vysoké sebevědomí a myslí si, že jsou tak chytří, že se obejdou i bez podpory ostatních zemí, případně že ostatní země budou naopak potřebovat obchodovat s nimi.

Celkově si z toho ale asi hlavu nedělají, už s tím vědomím vyrůstali. Antisemitismus prolíná celou historií Izraele.

A ty osobně pořád vidíš svoje místo především v Izraeli? Máš české občanství, a tak pořád otevřené dveře k návratu.

No, upřímně řečeno, přemýšlím nad tím hodně. Ale moje dcera se zde vdala a manžela má na frontě. Sama na vojně nebyla, protože má české občanství, ale všemožně se snaží tuto zemi podporovat a stát se její součástí, třeba jako dobrovolnice. Zase na druhou stranu mám dvě malé děti, dva malé kluky, kteří tím, že tam jsou, vlastně jenom trpí. Ale jak to bude do budoucna, to je velká otázka. Bude-li antisemitismus v Evropě na vzestupu, bude pro mé syny zase Izrael nejbezpečnější zemí. Jsem tedy přesně na takovém rozhraní. Mají jak české, tak izraelské občanství, ale nedovedu si představit, že budou muset na vojnu – a jak to budu jako máma schopna zvládat.

Děkuji za rozhovor.

Ptala se Milena Krumphanzlová

Tabita 4/2023