Lenka Holcová
Sedíme v suterénní místnosti. Je krátce před Vánocemi. Venku je sychravo, chladno a nevlídno. Takový ten čas, kdy má člověk chuť za sebou zavřít dveře, vzít si teplé papuče a sednout si ke krbu s šálkem horkého čaje. Nebo si číst knížku a těšit se na nejkrásnější čas v roce.
Tady se ale předvánoční pohoda nekoná! Přemýšlím, že když jsem tu byla naposledy, bylo na stěnách mnoho obrazů. Teď už po některých zbyly jen světlé čtverce a obdélníky. I nábytku mi připadá nějak méně. „Jak se máte, pane Jane?“ ptám se, i když bezútěšná realita je více jak vypovídající! „Zažívám nejhorší situaci ve svém životě,“ odpovídá pan Jan a choulí se do péřové bundy. Nechce se mu mluvit. Uvědomuju si, že v místnosti je zima, odhaduji tak 8 až 10 stupňů.
Vzpomínám si, že když jsem tu byla před měsícem, působilo to tu na mě spíše romanticky. Atelier, obrazy, knihy… Postava pana Jana, umělce, viditelně sice v nelehké situaci, ale sofistikovaného chování, na mě působila, jako by právě vystoupila z některého Hrabalova románu.
Dnes ale proti mně sedí zlomený člověk. Pomalu začíná vyprávět. O letech minulých, kdy bylo v jeho životě všechno zalité sluncem. O letech, kdy byl úspěšný v tvorbě, šťastný a spokojený. O tom, jak dlouhodobě pomáhal dětem na Zakarpatské Ukrajině. Jak si tři z nich adoptoval na dálku v rámci projektu Diecézní charity. „Víte, já si nechci stěžovat,“ zlomí se mu hlas a na chvíli se odmlčí.
S panem Janem jsme začali spolupracovat po intervenci osoby, které nebyla jeho nelehká situace lhostejná. Od začátku mnohokrát zmiňoval, že nás nechce obtěžovat a že si nechce stěžovat. Pomalu k nám začínal mít důvěru. Vyprávěl o náhlé příhodě, po níž se zhoršil jeho zdravotní stav. O tom, jak následně ztratil práci a nedostatek financí mu znemožnil věnovat se i výtvarné tvorbě. Vyprávěl o dluhové pasti, do které se dostal, a o tom, že je toho na něj tolik, že vlastně neví, jak by mohl svou situaci řešit.
Začali jsme tedy společně bojovat. Od poskytnutí potravinové pomoci, přes mapování finanční situace až k hledání vhodného zaměstnání. Díky možnosti čerpání finančních prostředků z charitního fondu jsme mohli, krátce před Vánocemi, instalovat Janovi do místnosti, ve které žije, topné těleso.
Situace pana Jana se začala zlepšovat. Pomalu získal zpět vůli žít a bojovat s nepřízní osudu. K naší velké radosti si našel zaměstnání, ve kterém je spokojen.
Všechny věci, které se podařily, byly pro pana Jana jistě velmi důležité. Co ale bylo to nejdůležitější, jsem pochopila až s dopisem, který nám přišel krátce před Vánocemi.
Stálo v něm:
„Vážení, chtěl bych vám všem od srdce poděkovat za Vaši laskavost a empatii. Vážím si Vaší pomoci a lásky k lidem, kteří se ocitnou v tíživé situaci. Dělám vše pro to, abych postupoval krůček po krůčku dopředu, nevzdávám se. Mám radost a naději v lepší časy budoucnosti. S Pánem Bohem, lásku a vše dobré Vám všem přeje od srdce Jan.
A tohle je ta největší odměna za práci, kterou děláme, protože
„ Co je důležité, je očím neviditelné a správně vidíme jen srdcem.“ Antoine de Saint-Exupéry
Příběh z Charity Kutná Hora středisko Racek
Tabita 4/2023