Najednou jsem začala potkávat stále více lidí, kteří jsou mladší než já. Běžně hudbu z rádia moc neposlouchám, ale slova jedné z písní kapely Xindl X mi tento pocit pomohla trefně pojmenovat: Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo, nevím.
Už jste také zažili ten pocit, kdy vám pomalu, ale jistě dochází, že se k vám neodvratně přiblížil horizont poločasu života? Je to věc sice nezvratná, ale zdaleka ne negativní. Začínáte mít totiž právo na vzpomínky a na rozdíl od všech „mlaďochů“ kolem pro vás slovo RETRO není jen módním pojmem, ale rozehrává ve vás celou barevnou škálu pocitů, nálad a atmosféry dětství a mládí. Možná právě díky této příjemně mrazivé nostalgii, která mě přepadá ve chvílích, kdy se můj pohled zkříží s nějakou zdánlivě úplně obyčejnou věcí, jako je čokoládová tyčinka Kofila, mě oslovil reklamní banner s pozvánkou na výstavu RETRO 70. a 80. léta.
Chtěla jsem sice původně nalákat na tuto retrománii i svoji náctiletou dceru, se záměrem nenásilného poučení, ale její reakce mě pouze utvrdila ve výše uvedeném názoru, že pro ni by exponáty představovaly jen staromódní a nevkusné kousky, navíc doprovázené nepochopitelnými výbuchy emocí již poněkud vadnoucí matky. A tak jsem vyrazila sama, a dobře jsem udělala.
Každá drobnost ve mně vyvolala vlny vzpomínek, ať už šlo o obaly oblíbených čokolád, přes plastové nádobíčko pro panenky, telefonní budku i s dobovým telefonním seznamem, žákovskou knížku, znění pionýrského slibu či text písně o partyzánovi Skal a stepí, kterou si s bývalými spolužáky z recese zazpíváme dodnes, až po drhanou sovu ze sisalu, jež zdobila domácnosti mnohých z nás.
Do učebnic dějepisu se na základě odborné historicko-politické analýzy toto období patrně navždy zapíše jako doba panelákové šedi, uniformizmu, průměrnosti a tendence nijak nevybočovat. Tolik historická pravda. Zdálo by se tedy, že i moje vzpomínky na 70. a 80. léta budou nevýrazné, šedivé, smutné. Ale já to vidím úplně jinak. Je to moje dětství a rané mládí – jsou to moje první kamarádky ze školky, malotřídka se slabikářem, první tajný dopis klukovi, přátelství na život a na smrt, první zklamání i křivdy, úlety a zase návraty, první předsevzetí a sliby, první opravdové modlitby a pátrání po Boží existenci. Šťastný život v nešťastné době. Bůh to velmi dobře zařídil tak, aby lidská mysl vytěsňovala negativní vzpomínky a minulost idealizovala. A tak to má být. Pamatujeme se sice i na naše velké patálie a trápení, ale takováto vzpomínka je vždy neodmyslitelně spjata s východiskem, uzdravením a smířením.
I dnes tvoříme svým životem budoucí vzpomínky, ukládáme je do paměti a vytváříme zážitky, na které budeme vzpomínat třeba v poslední dekádě svého života. Člověk může být obdarovaný dobrými věcmi i ve špatné době, jen ve vyšším věku si to tolik neuvědomuje. Slyšeli už jste někdy nějaké dítě nadávat na poměry? Já ne. Zato mým vrstevníkům to jde čím dál lépe. Dítě žije svůj život ze dne na den a přijímá ho bez nároků. Rozhodně nechci život dětí idealizovat, ale je jim dán velký potenciál k radosti a milost být šťastné tady a teď, ať jsou jejich životní okolnosti jakékoli.
Do mysli si zapisujeme nejenom to, co žijeme a prožíváme, ale i jak to prožíváme. A jaké budou naše vzpomínky za dvacet, třicet let? Jaké si je dnes uděláme, takové je v budoucnosti najdeme. Ne nadarmo nám Bůh radí, abychom byli jako děti. Náš život může být naplněný a barevný navzdory šedi okolo nás. Ale možná to bude chtít zaměřit pohled jinam než dosud, ne na svět okolo, na jeho problémy, mediální kauzy prezentující katastrofické scénáře naší budoucnosti, na nevyhnutelné bolesti a strasti, které přinášejí okolnosti našeho pozemského putování.
Co teď v životě prožíváš? Máš věrného partnera, i když má svoje vrtochy, děti, jejichž představy o životě tě někdy vyvádějí z míry, přátele, kteří tě občas zklamou, máš střechu nad hlavou, ale bydlení tvých snů to nikdy nebude, máš práci, kde s tebou počítají, jenže kolegové mají své mouchy. Ale máš je! Děti vnímají svět jednoduše, bez různých ale, i když a jenže – a v tom je jejich požehnání. Tedy: máš věrného partnera, máš děti, máš přátele, máš střechu nad hlavou a máš svoji práci! A máš také víru v nové dobré časy?!
Milena Krumphanzlová