Tomáš Jeřábek

Louis Zamperini, velmi nadějný předválečný atlet, byl jedním z těch, komu druhá světová válka vzala nadějně se rozvíjející sportovní kariéru. Jeho příběh mě zaujal po zhlédnutí filmu Nezlomný, který osobně vřele doporučuji. Pokud bych chtěl ukázat na člověka, který se nevzdal ani v situaci, kdy se všechno pokazilo, byl by Louis Zamperini rozhodně jedním z prvních, koho si v této souvislosti vybavím.

Louis se do povědomí širší veřejnosti zapsal na olympijských hrách v Berlíně v roce 1936. Byl vybrán, aby reprezentoval svou zemi na trati dlouhé 5 km. Hned do rozběhu dostal velmi silné soupeře v čele s velkým adeptem na vítězství Henrym Jonssonem. Do závodu se však rozhodl dát vše, a i přes velmi málo zkušeností se v tvrdé konkurenci umístil na 5. místě v čase pouze o dvě vteřiny delším, než měl švédský favorit Jonsson. Jeho postup do finále byl neuvěřitelný, ale samotný finálový běh se zapsal do pamětí mnoha diváků ještě více. Louis byl po většinu závodu beznadějně utopený na posledních příčkách. V závěrečném kole závodu však nasadil neuvěřitelný finiš a probojoval se na 8. místo. Jeho finiš tehdy ocenil i později nechvalně známý Adolf Hitler. Po návratu z olympiády domů se dostal do povědomí veřejnosti a začal se připravovat na další hry v Tokiu, které se měly odehrát za čtyři roky. Tehdy však netušil, že se do Japonska podívá za zcela jiných okolností…

7. prosince 1941 Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor a den nato se USA oficiálně zapojily do 2. světové války. Louis nastoupil k americkému letectvu a později se stal velitelem posádky na jednom z bombardérů B-24. Po několika úspěšných misích během let 1942 a 1943 došlo v květnu roku 1943 k sestřelení Zamperiniho stroje. Nouzové přistání na hladině oceánu přežili pouze tři lidé, pilot Russell Allen Phillips, Francis McNamara a Louis. Pro ně se následující dny v záchranném člunu bez dostatku potravy a pitné vody staly doslova bojem o přežití. Když je po 47 dnech objevila hlídková loď, tak už byli naživu jen Zamperini spolu s Philipsem. Ke smůle absolutně vyčerpaných letců se nejednalo o spojeneckou loď, nýbrž o člun japonské armády, a oba muži se tak místo převozu na ošetřovnu ocitli ve velice krutých podmínkách zajateckého tábora. V čele jejich věznitelů stanul obávaný velitel Mutuširo Watanabe, který Zamperinimu působil mnohá příkoří. Jedno trápení střídalo druhé a ještě horší. Díky nepochybně dobré fyzické kondici a zároveň ochotě to nevzdat se Zamperini dožil osvobození na konci války.

Po válce však začal jeho další krutý boj, kdy Louis kvůli zážitkům z tábora upadl do alkoholismu a těžkých depresí. Z japonského zajetí ho vysvobodila spojenecká armáda, ale to osobní a duchovní osvobození zažil až na jedné konferenci Billyho Grahama v roce 1949, kde ho osvobodil Ježíš Kristus. Dále pak znovuzrozený Zamperini působil dlouhá léta jako evangelista, jehož největším tématem bylo odpuštění. Setkal se s mnoha japonskými veliteli či vojáky. V roce 1950 navštívil věznici Sugamo v Tokiu, kde bylo mnoho válečných zločinců, jimž Louis osobně vyjádřil odpuštění. Dle jeho slov se mnozí z nich následně stali křesťany.

Krátce před oslavou svých 81. narozenin se přece jenom podíval na olympiádu do Japonska, když se zúčastnil štafety s olympijskou pochodní na zimních hrách v Naganu. Při té příležitosti se pokusil setkat i se svým nejbrutálnějším věznitelem, seržantem Mutsuhiro Watanabem, který však setkání odmítl. Louis i přesto Watanabemu poslal dopis se vzkazem, že mu odpouští. Zamperini zemřel v požehnaném věku 97 let ve svém domově v Los Angeles.

V příběhu je spousta myšlenek, o nichž by se asi dalo hodiny a hodiny přemýšlet. Koho by zajímalo více detailů ze Zamperiniho života, doporučuji shlédnout film anebo ještě lépe si přečíst jeho knihu Devil at My Heels. Jedna, resp. dvě myšlenky mně ovšem zůstávají v hlavě nejvíce: vztah Zamperiniho a velitele Watanabe – téma pokání a odpuštění:

Zamperini si zakusil mnoho trápení ze strany svých věznitelů v čele právě s velitelem tábora.  Přesto však dokázal odpustit. Nebylo to jednoduché, byl to proces (a nakonec i Boží milost).

Zatímco Zamperini nabídl onomu veliteli Watanabemu setkání, on to odmítl.

Napadá mě otázka, co je snazší? Odpustit, nebo si přijít pro odpuštění? V našem křesťanském životě je důležité (dokonce zcela zásadní) obojí.
A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení. (Mk 11,25) Kolikrát v týdnu nám někdo ublíží a kolikrát si říkáme já mám právo být naštvaný. Stojí nám to však za to? Nejsme to právě mi sami, komu tím nejvíce ubližujeme? Ježíš nás učí odpouštět a to nejenom lidem, kteří se přijdou omluvit, ale všem bez výjimky.

Pak je tu ta druhá část… jít se omluvit, když něco pokazíme. Jít se omluvit lidem a činit pokání před Bohem je jedním ze základních principů křesťanského života. Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy… (Sk 3,19). Jednoduše se to však řekne, ale přijít v pokoře s omluvou je často tak složité. A myslím, že každý známe tu situaci, když tam uvnitř cítíme, že to, co jsme právě udělali či jak jsme zrovna zareagovali, bylo blbě, ale tak strašně se nám nechce zahodit své ego a přijít za člověkem, kterého jsme zranili se slovy: „Omlouvám se, vidím, že jsem udělal chybu, a je mi to líto.“ 
Je vlastně jedno, zda se zrovna cítíme na straně oběti jako Zamperini anebo na druhé straně jako pokořený viník Watanabe. Tak či onak je pro náš život nesmírně důležité buď odpustit,
anebo požádat o odpuštění. Velitel Watanabe svoji šanci minul, zatímco Zamperini nikoli. Jak se zachováme my? Jsme ochotni si přiznat, že to či ono jsme pokazili? Nebo naopak jsme ochotni i přes mnohé křivdy od lidí v našem okolí odpustit? Ta volba je na nás a je to často volba mezi životem a smrtí…

Tabita 2/2023