Luba Šťastná
Zkracují se dny, venku se válí mlha, všude voní (či pro někoho zapáchá) spadané listí. Všude se vkrádá zima a s ní se vkrádají i melancholické pocity. Někdy je příjemné se jim poddat, někdy nám ztrpčují den.
Pocity. Kdybychom řekli, že pro nás nejsou důležité, lhali bychom. Bůh nás stvořil jako bytosti, které mají pocity. Díky nim prožíváme úžasné chvíle, ale jsou zde i proto, aby nás varovaly, že něco není v pořádku. Pocity hrají důležitou roli v lásce, přátelsví, ve vztazích s lidmi, ale i ve vnímání přírody a Božího stvoření vůbec. Jsou naší součástí. Pocity jsou úžasný Boží dar. Ale do jaké míry se jimi máme řídit?
Nedávno jsem viděla kousek filmu Železná lady. Již stará Margaret Thatcherová je u lékaře. Je to v době, kdy vyklízí věci po svém zemřelém manželovi. Když jí lékař říká „… teď musíte cítít…“, odpovídá: „Co musím cítit? Řekněte, co musím cítit. Lidé dnes nepřemýšlejí, oni cítí. Jak se cítíte, naše skupina cítí… Proč se mě nezeptáte, co si myslím?“
Ano, je důležité používat rozum, který nám Bůh dal. Velmi důležité. Jenže naše myšlení může také selhat. Někdy i docela lehce. Je tolik informací, slyšíme tolik názorů, čteme tolik výkladů. Je lehké se v tom zamotat, splést, myslet si něco, co se později ukáže jako mylné. A to nemluvím o podlehnutí dezinformacím. Také doba se rychle mění a může se stát, že zjistíme, že to, co jsme si mysleli před dvěma lety, už dnes vlasně neplatí. Přesto je pro nás myšlení stěžejní. Bez rozumu, bez lidského myšlení, bychom vlastně ani nebyli lidé. Myšlení je úžasný Boží dar. Ale do jaké míry se jím máme řídit?
Co tedy dělat? Řídit se rozumem, nebo city? Bůh nám však nedává jen pocity a rozum. Dává nám i víru.
Když se víra spojí s rozumem i s city, tak to funguje.
Více se o víře, ale i rozumu a citu dočtete v článcích tohoto čísla.
Tabita 4/2022