Hřebeny – od Zbraslavi k Litavce
V minulé části našeho povídání o Brdech jsme jen letmo poodhalili tajemství krás tohoto kraje. Dnes nás již čeká první brdský výlet. Vypravíme se na nejvýchodnější část tohoto pohoří, která se nazývá Hřebeny.
Hřebeny byly pojmenovány zajisté podle svého specifického tvaru – je to v podstatě jediný hřbet, táhnoucí se v délce cca 35 km na jihozápad od Prahy. Při pohledu z výšky připomíná obrovského krokodýla nataženého od Příbrami ku Praze. Ocasem jako by se máchal v soutoku Vltavy a Berounky a hlavou, kterou tvoří výrazný vrch Plešivec tyčící se nad obcí Jince, jako by pil vodu z říčky Litavky. Vypravíme-li se na putování po krokodýlím hřbetu z Prahy na jihozápad (tedy od ocasu k hlavě), první výraznější kótou, na kterou narazíme hned za hranicí města, je vrch Kopanina (411 m). Ten do širšího povědomí však vstoupil spíše pod názvem známého televizního vysílače Cukrák, jenž je jeho nepřehlédnutelnou dominantou. Celý hřbet směrem k hlavě postupně nabírá výšku, která na jihozápadě vrcholí nejvyšší horou zvanou Písek (691 m) a nakonec již zmiňovaným a jen o něco málo nižším Plešivcem (654 m). Jen na několika místech je stoupající charakter terénu přerušen výraznějšími poklesy, když je hřbet přetnut nějakým údolím. Nejzřetelnější je z tohoto pohledu údolí Všenorského potoka, které masiv přetíná hned za zmiňovaným Cukrákem. Hřebeny tvoří rozvodí Berounky (na severozápadě) a Vltavy (na jihovýchodě). Jak je tomu již na Brdech zvykem, Hřebeny jsou na celém svém území zalesněné. Jelikož spolu s rostoucí nadmořskou výškou směrem na jihozápad získávají i na šířce, tak v jejich poslední třetině (v okolí města Dobříše) můžeme hovořit již o opravdu hlubokém lese.
Po celé délce hřbetu vede červená turistická značka, která vrcholové partie víceméně kopíruje. Stoupání je pozvolné, terén poměrně nenáročný a tak již mnozí byli zlákáni představou celodenního pochodu s cílem „udělat brdskou hřebenovku“. Nicméně délka více než 40 km a absence hostinců či jiných osvěžoven činí tento záměr přeci jen poněkud náročným. Vzdálenost je to tedy spíše pro cyklistu na horském kole. Za příznivých podmínek je v zimě tato trasa také velkým lákadlem pro běžkaře. Upravenou běžeckou stopu však zde pochopitelně nečekejte – cestu si lyžaři musí prošlapat sami.
Černolické skály
Naše první zastavení uděláme na Černolických skalách, kterým se někdy říká rovněž Čertovy skály. Tyto křemencové útvary se zdvihají nad obcí Černolice a údolím Všenorského potoka a jsou přístupné přímo z červené turistické značky. Nabízejí krásný výhled především východním a jižním směrem – tedy na oblast středního Povltaví. Skály jsou velkým rájem horolezců (údajně se jedná o jeden z prvních horolezeckých terénů v Čechách), ale na řadě míst jsou dobře přístupné i bez jakéhokoli vybavení.
Hvíždinec a Babka
Jestliže nás zaujal pohled z Černolických skal, určitě bychom neměli vynechat vyhlídky orientované na opačnou stranu – tedy do údolí Berounky. Z hřebenovky si budeme muset sice trochu odskočit, ale rozhodně to stojí za to. V námi popisované části Hřebenů je takových míst hned několik. Většina z nich souvisí s historickou těžbou křemence, která zde v minulosti probíhala. Po ní tu zůstala řada obnažených skalních útvarů, které rovněž skýtají zajímavé výhledy.
Za zmínku stojí především skála Hvíždinec obklopená působivým dubovým a borovým porostem. I zde je výhled více než zajímavý – nepřehlédnutelná je například notoricky známá silueta nedalekého hradu Karlštejn. Pod Hvíždincem se také můžete setkat s jevem, který je typický i pro řadu jiných brdských míst. Je jím tzv. kamenné moře, což je rozlehlé suťové pole vzniklé erozí původního skalního útvaru.
Dalším nepřehlédnutelným místem na této straně Hřebenů je také skalní výčnělek Babka, jenž upoutá svoji bíložlutou špičkou vykukující nad korunami stromů. Ačkoli se nejedná o nějaký významný výškový bod (vysoká je jen něco málo přes 500 m a leží tak de facto mírně pod horizontem hlavního hřbetu), je Babka jedním z mála míst, které nám nabídne nejen pohled daleko do kraje (do údolí Berounky, na Český kras, dokonce i na samotnou pražskou aglomeraci), ale také umožní přehlédnout samotný masiv Hřebenů od severovýchodu až k jihozápadu. Úchvatný pohled je to především na přelomu září a října, kdy smíšený les, který se pod ní rozkládá, hraje doslova všemi barvami. Není divu, že v dobách rozmachu příměstské turistiky na konci 19. století byl na vrcholu Babky vybudován krytý rozhledový altán. Dnes již po něm není ani stopy, což však Babce na přitažlivosti nikterak neubralo – spíše naopak.
Na severozápadní straně pak ještě zmiňme další podobné místo, jímž je tzv. Pišták, někdy též nazývaný Malá Babka. Zde se rozkládalo prehistorické keltské hradiště.
(Poznámka: Ačkoli je Babka od Hvíždince vzdušnou čarou vzdálena jen necelé 3 km a obě místa jsou de facto vzájemně viditelná, dělí je několik roklí, kvůli kterým se cesta z jednoho bodu místa na druhé poněkud protáhne – vždy se totiž budete muset vrátit zpět na červenou hřebenovou trasu a z ní pak odbočit. Návštěva obou míst tak sama vydá za jeden poctivý výlet.)
Skalka
Ale vraťme se zpět na hřebenovku a navštivme místo, kde své vjemy přírodních krás můžeme doplnit o vjemy krás kulturních. Na terénním ostrohu nad městem Mníšek byl na konci 17. století vybudován malý kostelík zasvěcený Máří Mgdaleně, klášter, pustevna a známá křížová cesta. Celý komplex byl navržen Kryštofem Dientzenhoferem a lze se vněm setkat s tvůrčími počiny i jiných známých jmen, jako např. Petr Brandl (stropní obraz v kapli) nebo Jan Brokoff (sochařský výjev Piety v Pustevně). Celý areál se již několikrát octl na pokraji zániku. Doslova na kahánku měl v polovině 20. století, kdy byl v souvislosti s těžbou železné rudy poddolován a málem stržen. V 80. a 90. letech však prošel důkladnou rekonstrukcí a byl tak zachráněn. Některé ze staveb byly vybudovány dokonce zcela znovu. Nádherný výtvor barokního umění se zde snoubí s krásou brdského lesa a vytváří tak spolu překvapivě ladný celek. Ocitáme se nyní na jihovýchodní straně hřebene a tak výhled, který se nám nabízí, připomene to, co jsme viděli např. z Černolických skal. Vedle nasycení oka dalším širokým pohledem na oblast středního Povltaví zde však můžeme nasytit i své útroby – bývá zde otevřený bufet s občerstvením a často zde hoří i otevřený oheň pro zahřátí nebo opečení vlastích zásob.
Kytínská louka a osada Na rovinách
Budeme-li pokračovat po červené dále, brzy narazíme na jedno z mála lidských osídlení umístěných přímo uprostřed brdských hvozdů – je to původní trampská osada na Kytínské louce, někdy také označována Na rovinách – dnes rozlehlá chatová kolonie. Zdejší prostředí má k atmosféře původního brdského trampingu pochopitelně už poměrně daleko, ale některé chatky svůj původ dodnes nezapřou. I zde nalezneme možnost občerstvení – malebnou hospůdku. Kytínská louka leží de facto v polovině hřebenové trasy mezi Zbraslaví a Jincemi a tak nám tento průnik civilizace přijde patrně více než vhod. A to tím spíše, že se jedná o průnik poslední – pozor, žádná další občerstvovna nás už dále nečeká.
Klondajk není Clondike
Červená turistická značka bude dále jen velmi pozvolna, ale zato vytrvale stoupat. Postupně tak překonáme hranici 600m a brzo se octneme na plochém temeni brdského hřbetu mezi vrchem Jistevník a Vrážky. Na první pohled si povšimneme, že oproti okolním hvozdům je celý zdejší lesní porost znatelně mladšího založení – jeho stáří nepřevyšuje 30 let. Důvodem tohoto stavu nebyla nějaká mimořádná přírodní kalamita, ani systematicky plánovaná těžba dřeva, nýbrž to, že v období vrcholící studené války, v polovině 80. let minulého století, zde byl vybudován přísně utajovaný vojenský komplex, který neměl v tehdejším Československu obdoby – největší raketová základna protivzdušné obrany státu. Mezi lidmi se již tehdy uchytil lidový název Klondajk – údajně pro drsné podmínky panující na brdském hřbetu při výstavbě i pozdějším provozu komplexu. Na rozdíl od skutečného Clondike zde však v oněch dobách patrně nikdo příliš nezbohatl – a to zde např. během výstavby pracovalo až 1500 stavebníků, jak civilních zaměstnanců, tak především vojáků základní služby. Vykáceno zde bylo téměř 150ha lesa (oblast více než 2 km dlouhá a téměř tři čtvrtě kilometru široká). Větší část této plochy se pak octla za 3 m vysokou betonovou zdí o délce skoro 4 km, kde byly vybudovány podzemní bunkry, radarové plošiny, odpalovací zařízení a jiné objekty přísného utajení. Aby se případní narušitelé nemohli k objektu ani přiblížit, byl okolo něj ve větší vzdálenosti ještě vystavěn vnější plot s ostnatým drátem o obvodu neuvěřitelných 15 km. Byť byla základna vybudována s obrovskými finančními náklady a za oběť jí padlo místo, které údajně kdysi patřilo k jedněm z nejkrásnějších v této části Brd, dlouhou životnost neměla. Instalované vojenské technologie zastaraly rychleji, než si někdejší stratégové mohli vůbec představit, a to nejen díky geopolitickým změnám konce minulého století. Už na počátku 90. let byla původně instalovaná raketová technika vyměněna za jinou, o třídu nižší kategorie, až byl nakonec v roce 2001 provoz základny ukončen.
Klondajk, resp. jeho stavby, zde dodnes stojí v prakticky nedotčené podobě. Někdejší obří železobetonové konstrukce vojenských objektů, které byly postaveny jako de facto nezničitelné, postupně zarůstají lesem a z korun stromů tak ční jako bizarní memento tehdejší doby. V jedné části komplexu je zřízena fotovoltaická elektrárna (jako příznačné memento doby dnešní), jiná slouží jako obora pro zvěř.
Po hraně na Hradec
Dál na jihozápad se charakter Hřebenů jako výškově i rozlohou jednotného valu stále posiluje. Pojem Hřebeny zde však připomene jeden specifický jev – již přibližně od vrchu Vrážky je v délce dalších 9 km na stranu do oblasti Povltaví patrný výrazný terénní zlom. Vrcholová plošina se zde rázem láme a vytváří tak ostrou hranu místy vysokou až 20 m. Pod touto hranou je na řadě míst k vidění původní dubo-bukový porost a na řadě míst se objevují rozličná kamenná moře. Vrchol hrany nabízí mnoho možností pro rozhled do kraje, přičemž nejlepší podmínky nabízí při jejím zakončení kóta Hradec, kde pozorné oko v terénu odhalí i zbytky (pre)historického hradiště, údajně ještě z předslovanských dob. Na samotný Hradec se však po hřebenové cestě přímo nedostaneme, odskočit si budeme muset nejlépe od rozcestí u hájovny Jelení palouky.
Přes Kuchyňku na Plešivec
Bezprostředně za Hradcem se nachází poměrně mělké sedlo (převýšení je tu asi 60m), kde Hřebeny přetíná silnice z Dobříše do Hostomic, za níž hřeben(ová cesta) opět stoupá vzhůru, tentokrát po úbočí Studeného vrchu na Kuchyňku, Malý vrch a Provazec. Vedle této linie se za Studeným vrchem náhle objevuje jakýsi paralelní hřeben reprezentovaný vrchy Malá Baba, Velká Baba a Písek, který je po překonání hlubokého a táhlého sedla zakončen proslulým, bájným a tak trochu samotářsky stojícím Plešivcem – což je již ona hlava pijící vody řeky Litavky. Původní (jižní) hřeben se ubírá jihovýchodním až jižním směrem přes Holý vrch, Malý Chlum a Strážný až k městu Příbrami.
Hřebenovka jako by se nemohla rozhodnout, kterou cestu zvolit, za Kuchyňkou rezignuje, střihne si to přesně mezi obě varianty a začne pozvolna klesat směrem k obcím Čeňkov a Jince. Nakonec se však přeci jen rozhodne svůj úkol nevzdat a na jednom z hřebenů setrvat – přes plešivecké sedlo si to namíří na Plešivec. Nad jižní větví se zato slituje značka zelená, která se jí ujme za Holým vrchem a doprovází ji až do Příbrami.
V těchto jihozápadních oblastech Hřebenů se krajina stává členitější, častěji stoupáme nahoru, abychom posléze sestupovali zas dolů. Minout bychom neměli Studený vrch, kde je možné navštívit rozhlednu, která zde byla vybudována ve staré zděné měřické věži. Milovníci ostrých hřbetů jistě ocení Kuchyňku. To, co možná mohli na Hřebenech doposud trochu postrádat, si vynahradí právě tady – hřebenová cesta se tu stává hřebenovou v pravém slova smyslu, dokonce je hřebenovější než kdekoli jinde – Kuchyňka je skutečnou střechou Hřebenů. Její krásu umocňuje velmi zajímavá skladba lesního porostu, takového, který byl v minulých dobách typický pro celé Hřebeny – buky, duby, zde navíc i jedle apod. Navíc se odtud otevírají nádherné výhledy do kraje takřka z jednoho místa na obě strany.
Naše putování nemůžeme zakončit jinde než na Plešivci. Ten jako velmi výrazná dominanta zdejšího kraje na sebe vždy vázal řadu lidových pověstí. Pravdou je, že již v době bronzové se zde na ploše neuvěřitelných 57ha nacházelo jedno z největších hradišť. I dnes jsou v terénu patrné zbytky valů, pochopitelně však již jen v náznacích. Plešivec byl rovněž místem důležitých archeologických nálezů. Dnes nejatraktivnějším místem na Plešivci je bezesporu na západ orientovaná skalní stěna zvaná Čertova kazatelna, která je mnoha návštěvníky označována za jedno z TOP10 výhledových míst u nás. Ne snad sice pro nějaké extra daleké výhledy přes půl Evropy, ale patrně proto, že přes údolí řeky Litavky nabízí romantický a vyzývavý pohled na moře hor a lesů oblasti středních Brd – donedávna zcela zapovězeného vojenského prostoru. Při pohledu tím směrem ani my nemůžeme odolat a podléháme pokušení pokračovat dál.
Nohy však bolí a papír to již nedovolí, proto musíme naše putování do středních Brd odložit na příště. Jen po Hřebenech jsme od Zbraslavi nachodili více než 40 km. Za jeden den jsme to skutečně asi nestihli. Mnoho jsme toho viděli, ale ještě více jsme toho museli minout. Alespoň se máme kam vracet.
Tabita 2014/3